Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


  • Čtvrtek 17. srpna 2017 Petra

Sáblíkovou nejvíc láká setkání s Jágrem

9 2006
Turín - (Od zvláštního zpravodaje iDNES) - V osmnácti letech se dočkala velké pocty. Na slavnostním zahájení zimních olympijských her v Turíně ponese českou vlajku. "Hlavně, abych nezašla někam jinam, než kde mám být," říká rychlobruslařka Martina Sáblíková. Přitom se usmívá. Českou naději rozhodí máloco.

O nedělním premiérovém závodě na olympiádě na tři tísíce metrů i o své silnější disciplíně pětce už mluví naprosto v pohodě.

S humorem líčí i první zážitek z Turína, když je řidič z letiště omylem zavezl až do hor. "Já se usmívám pořád. Někdy je to křečovitý, ale věřím, že to nikdo nepozná," říká Sáblíková. Jak jinak než s lehkým úsměvem na tváři.

Prý jste měla trable s cestováním do olympijské vesnice. Co se stalo?
Bylo to celé takové komické. Když trenér řidiči něco říkal, tak mu vůbec nerozuměl. Já si říkala, že když jsme byli tady na tom Světovým poháru, tak kolem nás nebyly žádný hory, to asi jedem někam jinam. Ptali jsme se, jestli jedem do Turína. A on: Torino, si, si, si, si... A dojeli jsme do Bardonecchie. Říkám si: to snad není možný, další hodinu a čtvrt zpátky. Ale pak jsem spala, takže dobrý.

Olympijskou dráhu Oval Lingotto už znáte. Jak vám vyhovuje?
Když jsem tu byla posledně, byla jsem nachlazená, takže jezdit kolo za sedmatřicet vteřin byl pro mě problém. Teď to bylo kolem pětatřiceti, takže v pohodě.

Dolehla už na vás atmosféra her? Už cítíte napětí?
Já se pořád usmívám, takže všichni se už na mě dívají jako na magora. Trenér mě naučil, že se pořád musím usmívat a smát se. Takže kdyby mi babička oznámila, že jí umřel pes, já bych se snad začala smát... Už se prostě směju pořád.

Takže proti stresu zdárně bojujete úsměvem?
Jasně. Někdy je to pak křečovitý, ale to nikdo nepozná. To víte, že pro mě bude olympiáda velká zkušenost. Něco, co jsem zatím nezažila. Mám trochu strach ale zároveň se těším. Uvidíme, jestli to na mě nepadne po zahájení her.

Co soupeřky? Také se usmívají?
To nevím. Trochu mě tu naštvali, že mě dali do šatny s Holanďankama, takže tam moc místa nemám. V polovině šatny mají kola a v té druhé jsou naskládaný. A protože jich je asi dvacet, tak jsem se musela převlíkat na dráze. Snad jich tu při závodě bude míň.

Jaký máte vztah se soupeřkami? Už je po vašich úspěších cítit rostoucí rivalita?
Myslím, že máme dobrý vztah. Zatím žádná rivalita na Světových pohárech ani nebyla. Všichni se smějou a povídají si. Mně to nějak nepřijde ani tady, jako že nezávodí jedna země s jinýma, ale spíš jsou to takové kamarádské testy, kdo je lepší. I když je jasné, že se mnou teď před olympiádou na kafe nikdo nepůjde.

Co říkají vaše soupeřky na podmínky, v nichž trénujete? V Česku není žádný rychlobruslařský ovál.
O tom si spíš povídají trenéři mezi sebou, protože závodníky to tolik nezajímá. Že by se ke mně chovali jako k chudákovi, to zase ne.

Ze závodů zatím nervózní nejste. Co nervozita ze zahájení her? Ponesete českou vlajku...
To už je horší, protože si říkám, abych nezašla někam jinam, kde nemám být. Abych náhodou nespadla, protože zas tak moc obratná nejsem.

Jaká byla vlastně vaše první reakce na to, že vlajku ponesete?
Volal mi předseda svazu rychlobruslení. Povídal: Mám pro vás dobrou zprávu. Můžete říct ano - ne. Vůbec jsem nevěděla, co říct. Říkám to trenérovi a on na to: Řekni jo. Já měla slzy v očích. A on, jak seděl za volantem, taky.

A jaká byla reakce vašich rodičů?
Věděli to skoro dřív než já. Nechtěla jsem jim to volat, abych je překvapila. Zastavili jsme u baráku a máma hned: Musím ti něco říct... Byli rádi.

Víte, kdo nesl olympijskou vlajku naposledy?
Vím, vím... Přece Aleš Valenta.

A napadla vás ta paralela?
Až když jsem to četla v novinách, tak mi to docvaklo. Jestli ode mě někdo očekává to samé, co se povedlo Alešovi...

Na který závod si nejvíc věříte?
Na ten poslední, na pět kilometrů. Do té doby budu hodně trénovat. Snad se připravím co nejlépe.

A co výlety do hor na ostatní sporty? Nebo vám neplánovaná cesta do Bardonecchie stačila?
Mám je zakázané. Ale když jsem viděla, jak jsou cesty dlouhé, tak se ani nebráním. A to ten pán, co nás tam zavezl, jel zpátky po dálnici stopadesátkou. Asi mu to taky nebylo dvakrát příjemný... Navíc na lyžování budou silnice nabitý, nemá smysl tam jet. Radši se podívám v televizi.

Takže vám setkání s Kateřinou Neumannovou možná nevyjde. Těšíte se v olympijské vesnici na někoho dalšího?
Určitě na Jardu Jágra a další hokejisty, protože jsem se s nimi ještě nesetkala. Zajímá mě, jak se lidi, kteří hrají v Americe a mají spoustu peněz, opravdu chovají. Jsem zvědavá, jaký bude. I když on mě asi vůbec nezná.

Oslovíte ho?
To ne, akorát asi řeknu: Dobrý den. Že bych tam začala skákat "Jéé to je Jarda Jágr", to zas se. Pozdravím a uvidím, jestli se se mnou bude chtít dát do řeči... I když jsem dostala od kámošů instrukce, abych sehnala podpisy hokejistů. Uvidíme.

Navštívíte nějaké další sporty v Turíně?
Kdybych měla čas, zašla bych se podívat asi na shorttrack, jinak uvidíme podle možností. A pak hokej. To by mě lákalo. Čas asi bude, musím se domluvit s trenérem, záleží na něm. Ale také říkal, že by se šel na nějaký hokej podívat.







Najdete na iDNES.cz



mobilní verze