Cukaly mu koutky, když říkal: "Oslavy? Asi budou decentní. Ťukneme si sklenkou piva." Vodáci umějí dát do radosti po medaili tolik energie co na dráze, což Martin Doktor dobře ví. Proto obratem přiznal: "Tahle oslava je už kluků, ale já si beru na svou zodpovědnost, že je dovedu domů. Někdo je tam vzít musí."
Nejslavnější z českých rychlostních kanoistů je teď svému sportu v Česku šéftrenérem. Úspěch bronzového čtyřkajaku jej proto potěšil jako málokoho jiného.
Na olympiádě jste sám dvakrát vyhrál, co byly větší nervy?
Dnešek. Když při závodě pádlujete, nepřemýšlíte, jestli být nervózní. Teď jsem nervy malinko měl.
A musel jste je mít už dřív, ne?
Jestli myslíte, že jsme se složení posádky dozvěděli až čtyři dny před startem (kvůli omilostněnému Štěrbovi), tak ano. Ale víte, už se mi o tom ani nechce povídat. Máme to za sebou, máme medaili.
Kdy jste v ni uvěřil? Vaši svěřenci si prý byli jistí hned v cíli.
Já si nebyl jistý ničím. Čekal jsem, až na tabuli konečně padne Czech Republic. Super pocit! Člověk si hned neuvědomí, co všechno za tím je, i klukům to asi dojde později. Práce je strašně moc.
Pro váš sport je to skvělá zpráva.
Hlavně je důležité, že malí kluci a holky najednou uvidí, že i tohle jde. Že když se pracuje a jdete za cílem, je medaile možná.
Vy jste se po vlastní úspěšné kariéře stal šéftrenérem. Je bronz z her naplněním vaší práce?
Jde o určité splnění cíle. Nebyl jsem si jistý, jestli se to přihodí - to si člověk nemůže být nikdy. Ale po jakých kouscích jsme do tohoto bodu došli! Hned na začátku olympijského cyklu se rozhodlo, že půjdeme po čtyřkajaku. A celou dobu byly problémy. Pořád něco.
Popíšete to?
Chtěli jinou posádku, pak nechtěli jinou posádku. Jeden byl nemocný, sestava se změnila. Vypadala špičkově, pak se kvůli zranění měnilo znovu. Pak byla pohoda, vyhráli jsme svěťák a mysleli, že od té chvíle přijde jen klid a trénink - všichni víte, jak to dopadlo. Od osudného 16. června se začalo mydlit dokola. Tam, zpátky, tam, zpátky. Do Lausanne, do Londýna, všude. Zaplaťpánbůh, že to dopadlo.
V čem je tahle čtyřka nejsilnější?
Táhli za jeden provaz. Každý měl svoji úlohu a splnil ji. Sešly se hodně dobré individuality v generačním rozmezí - jediný starší je Honza Štěrba. A rozhodující asi je, že jsme měli výběr. Dřív byli do čtyřkajaku dva nebo tři dobří a k nim se hledal poslední. Teď to bylo obráceně, museli jsme vybírat.
Takže ani bronzoví z her nemají propříště nic jistého?
No jasně. Olympijská medaile je hezká věc, ale bude se znovu rozjíždět nový cyklus.
