Přesto už léta patří k velkým osobnostem domácí scény, láme rekordy a olympijský limit rozcupovala hned při své maratonské premiéře v Rotterdamu nevídaným způsobem. A hned ráno po návratu nastoupila do práce, dvě hodinky spánku musely stačit.
Však její verze příběhu o Popelce patřila a patří mezi 133 sportovci české výpravy mezi vůbec nejomílanější. "O nezájem si nemůžu stěžovat," usmívá se také vytrvalkyně ze Sokolova.
Kdy to začalo?
Hned jak jsem splnila limit. Někdo přijel za mnou, jindy jsem musela do rádia... celkem nápor. Nebyli to ale jen novináři, dostala jsme spoustu esemesek. Když jsem kontrolovala o přestávkách mobil, pokaždé jsem se zhrozila. Pořád mi drnčel telefon.
Ivana SekyrováBývalá závodnice na 400 metrů překážek (je v této disciplíně českou mistryní z let 1992 a 1994) se dala na dlouhé běhy ve třiatřiceti letech. Měsíčně naběhá 350 až 400 kilometrů. Stejně jako Lukáš Bauer trénuje v kopcích v okolí Klínovce, jen podporu jako on nemá. Živí se jako učitelka, na gymnáziu v Sokolově ji žáci mají na tělesnou a občanskou výchovu. Start na olympijských hrách v Londýně si Ivana Sekyrová zajistila na maratonu v Rotterdamu. Čtyřicetiletá vytrvalkyně ze Sokolova tady při své premiéře dosáhla neoficiálního času 2:34:21 vteřiny a s přehledem splnila nominační kritérium MOV a světové atletické federace IAAF 2:37 minuty. Limit tuzemských autorit byl dokonce ještě o minutu a půl mírnější. Výkonem v Nizozemsku se při své maratonské premiéře zařadila na čtvrté místo tuzemských historických tabulek za Alenu Peterkovou (2:25:19), Annu Pichrtovou (2:32:39) a Marii Starovskou (2:34:07). Na svůj životní závod vyběhne Ivana Sekyrová v neděli v poledne. |
Není divu, takový úspěch...
... až jsem byla překvapená, kolik lidí mi to přálo. Vím, neběhám po Praze. Tam by si mě nikdo ani nevšiml, pokud bych neměla na čele napsáno: olympionička. Když se ale proběhnu v Sokolově, lidi mě poznávají, pokřikují na mě, že mi drží palce.
Jako kdyby potkávali Petra Jiráčka z fotbalové reprezentace, kterého jste teď na obrazovkách společně s olympiádou vystřídala.
Petra jsem učila, dokonce jsem byla jeho třídní. Byl v mojí vůbec první třídě. Nevím jak on, ale já se s ním chlubívám. Snad si na mě alespoň pamatuje.
Tak na něj něco práskněte.
To nedělám (smích). Co si pamatuju, tak se učil dobře. I běhal, delší vzdálenosti mu opravdu šly.
Jiráčka už znají i lidé, kteří se o sport jinak příliš nezajímají, podobně jako třeba Lukáše Bauera. Olympiáda vás mezi ně teď také posune.
Vůbec netuším, co bude potom. Je ale pravda, že už za mnou byl kamarád Honza Sokol a dal mi spoustu obrázků, že mu je prý mám podepsat. Říkal mi, že se potom hodí, ale já mu opáčila, že potom už asi vůbec běhat nebudu (smích). A on zase, že to nemůžu, že musím ještě na olympiádu do Ria.
Vždyť to je jen za další čtyři roky.
Trochu jsme se špičkovali, beru to s nadhledem. Nevím, co bude za dalšího půl roku. Mám už svůj věk. Ještě před rokem jsem přemýšlela, jestli mám maraton vůbec zkusit. To jsem samozřejmě ještě nevěděla, že by to mohlo být takhle dobré. Mohla bych ubrat, věnovat se taky něčemu jinému.
Běžkyně Ivana Sekyrová coby učitelka před tabulí
Jak dlouho si to říkáte?
Vlastně od svých osmadvaceti let. Pokaždé si dám rok, možná dva. Jak to půjde. Za chvilku mi bude jedenačtyřicet a nevím, jak dlouho to ještě budu říkat. Taky už jsem ty intervaly zkrátila na půl roku. Všechno to je o zdraví.
Umíte si vůbec představit život bez pohybu?
Ne. Přes zimu se mi zvýšil předepsaný počet kilometrů. Až jsem si říkala, že tohle nikdy nemůžu uběhnout. Pak se ve mně ale najednou vzbudila ctižádost. Čím víc jsem toho naběhala, tím víc jsem byla spokojenější. Člověk se přitom potrápí, je to jako droga. Endorfiny - hormony štěstí, to funguje. Někdo si jde zakouřit, někdo zaběhat. Je to odpočinek. I ve škole se jdu před obědem raději proběhnout, než abych to celé jen proseděla.
Čeká vás olympijský maraton, tam se naběháte. Už víte jak?
Běžím na tempo, je spočítané, na co mám a já se to snažím udržet. Vnímám kilometry, které mám za sebou. Počítám čas. Vždycky je nějaký cílový čas, varianta jak by to mohlo dopadnout. Chtěla bych běžet ještě rychleji než v Rotterdamu a myslím, že na to mám. Nejde ale dopředu říct, poběžím to za tolik a tolik.
