Otec i dědeček byli myslivci. A on si vybral biatlon. Do spojení běžek a malorážky ho zaučovali rodiče současné české hvězdy Gabriely Soukalové. "Oni mi dali šanci."
Coby junior to dotáhl na světový šampionát. "Momentálně jsem trenér a někteří v mém věku ještě závodí. Asi to ukazuje, jaký jsem byl... Průměr."
Rozhodování o budoucnosti navíc dělal v době, kdy český biatlon zdálky vzhlížel k pozicím, na kterých v současnosti září. Pak si přetrhal vazy v koleni. I proto dal přednost studiu. "A biatlon jsem dělal na akademické úrovni. Bylo to dobré rozhodnutí," tvrdí dnes.
Béčko? Dobře, ale chci tým
Už když v Liberci studoval pedagogiku a trenéřinu, dostal nabídku: Nechtěl bys trénovat béčko? Odpověděl s podmínkou, že chce svůj tým, se kterým bude pracovat. Dostal dvojici Jiří Faltus, Jaroslav Soukup. "Byla to výzva dostat kluky někam výš."
Působil i u ženského kolektivu. A vlastně ani pořádně neví, jak se po odchodu Milana Janouška stal z asistenta trenéra kandidátem na šéfa mužského týmu. "Nečekal jsem, že bych dostal šanci."
Vždyť také svazoví funkcionáři přiznávají, že sázka na tehdy třicetiletého mladíka byla rizikem. "Ale byl progresivní," říká šéf svazu Václav Fiřtík.
"Neměli jsme co ztratit. A dneska se to rozhodnutí ukazuje jako hodně dobré," uvědomuje si manažer týmu Jiří Hamza.
Fiřtík přiznává, že u historek z trenérova ježdění na motorkách se závodníky na něj občas šly mrákoty. Máš je vést a nedělat s nimi ptákoviny! myslel si o Rybářovi.
Hamza se s mladým koučem několikrát dostal do ostrých názorových výměn. "Ondra si umí říct svoje, někdy i hodně nahlas. Jde za svým bez ohledu na to, co si myslí okolí. Je to buldozer," vypravuje Hamza.
Jednou se "poštěkali" před porodnicí, v níž právě rodila Hamzova manželka Romana.
"Za deset minut dvanáct jsme stáli před vchodem do nemocnice. A v jednu jsme po telefonu pokračovali," vzpomíná Hamza. Mezitím poslal Rybářovi esemesku: Narodil se mi syn Pepa.
Trenér z ciziny? Urazilo mě to
Ale ne vždycky bylo ambicióznímu trenérovi, nejmladšímu v sestavě koučů na střelnici, veselo. Z olympiády ve Vancouveru 2010 se vrátil zklamaný, biatlonistům se nevedlo – nejlepším umístěním byla 7. pozice mužské štafety a 16. místo Michala Šlesingra v závodě s hromadným startem.
Uvnitř hnutí se začaly ozývat hlasy, zda tým neoživit zahraničním koučem. "Do jisté míry mě to urazilo," netají se Rybář. Myšlenka na spasitele zvenčí se mu vůbec nezamlouvala. "Milan Janoušek i Vlastík Vávra přede mnou udělali s kluky hodně práce. Nepodařilo se to sice vždycky ideálně skloubit, ale..."
Rozladěný vážně přemýšlel, že s trénováním na nejvyšší úrovni skončí a bude pracovat s dětmi. "Práce na nižší úrovni je mravenčí, takové trenéry hodně respektuju. U dospělých je to spíš koordinace. A nejvíc tam fouká..."
Idea zahraničního trenéra nakonec zapadla. Přesto cítil první rok ve funkci větší tlak. Nejmenovali mě jenom jako levnější variantu? přemýšlel.
"Asi se zvolilo i ekonomické řešení," připouští Hamza. Rybář nezapomněl. "U některých lidí důvěra nebyla okamžitá."
Proč se mu smějí svěřenci?
Těšilo ho, že za ním stál šéf svazu Václav Fiřtík. A po Vancouveru se naplno vrhl do práce. "Těm, co mi věřili, jsem chtěl dokázat, že se nepletou."
Do realizačního týmu si vybral své lidi. "Asistent Mára Lejsek, masérka Irča Česneková... Těch lidí, co nejsou vidět, je hodně. A já si jejich práce strašně vážím."
Jako kluk měl doma přísnou, ale prý férovou výchovu. I do českého týmu zavedl jasná pravidla, změnil zažitý systém tréninku. V začátcích dokonce většinu tréninků absolvoval se svými svěřenci, aby otestoval zpětnou vazbu. I teď si s nimi občas zajezdí. "Už se mi smějou, že prý jsem chcípák. Ale kdybych jim stačil, bylo by to špatné, ne?"
V Soči, které si před lety vytyčil za cíl své cesty, si to užívá. Úspěšná olympijská mise je pro něj jistým způsobem splněním dětského snu. "Ale hlavně mám radost, že se sportovci dostali na respektované pozice. Vím, co tomu obětují."
Sám má doma manželku, dva malé syny i rozestavěný dům, který pořád čeká na finální úpravy... Připouští, že občas váhal, jestli se vydal po správné cestě. "Ale když jsem se rozhodl, nešlo cuknout. Jinak bych se nedozvěděl, jaký bude výsledek."
Ten olympijský (zatím) zní: 2. Moravec, 3. Soukup, dvakrát 4. Soukalová, 6. Vítková. Po "bramborách" z pátečního vytrvalostního závodu na chvíli sklopil zrak k zemi. Ale vzápětí naladil na optimistickou notu: "Ještě není konec."
