Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


  • Středa 23. srpna 2017 Sandra

Soukalová nemohla zadržet smích: Kdybych si tak neupravovala kalhotky...

BOJOVNICE. Česká biatlonistka Gabriela Soukalová dojela ve stíhacím závodu na 10 kilometrů čtvrtá. (11. února 2014) | foto:  Michal Sváček, MAFRA

11 2014
Krasnaja Poljana (Od naší zpravodajky) - Takhle vtipný rozhovor se po čtvrtém místě příliš často nerodí. Slzy po takovém umístění častokrát tečou samotným sportovcům. Při povídání s českou biatlonistkou Gabrielou Soukalovou, která se z 29. pozice po sprintu vytáhla v olympijské stíhačce na čtvrté místo, to byly spíš slzy smíchu u posluchačů...

Po 29. místě ve sprintu jste říkala: Nevím, co se tam dělo. Po stíhačce to víte?
Vůbec to nechápu! Všichni se mě ptají, jestli jsem zklamaná, že nemám medaili, ale musím říct, že vůbec! I když to na čas bylo blízko, v cílové rovince je pět vteřin docela velký kus. Vyždímala jsem se z úplně celé Gábiny. Už jsem tam nemohla nechat ani půl vteřiny. Možná kdybych si pořád neupravovala kalhotky, tak bych 0,01 sekundy mohla udělat rychleji.

Neříkejte, že vám dělaly v průběhu závodu problémy kalhotky.
Dělám si legraci... Máme bílé kombinézy, tak jsme si musely něco pořídit, aby nebylo moc vidět. Byla jsem opatrná a nechtěla jsem, aby servismani a lidé kolem trati viděli... Viděli to průhledný. Tak jsem si to pořád musela narovnávat.

Fotogalerie

Co jste si říkala před závodem? Kdybych se z 29. místa dostala...
...do desítky. Že kdybych teoreticky dala čtyřikrát nulu, mohla bych být do desítky. Ale, že mi to s jednou chybou dá na čtvrté místo. Byl to asi můj největší skok v životě.

Kolik metrů jste potřebovala v cílové rovince, abyste dojela třetí Slovinku Gregorinovou?
Kdyby to bylo třeba ještě 500 metrů, ujela by mi ještě o pět vteřin. Nedojela bych ji.

Po poslední stojce jste ze střelnice odjížděla třetí ve skupině závodnic. Co se tam pak událo?
Věřila jsem si na Toru. V předchozích kolech se mi jevila tak, že vůbec nemůže. Na to, co jsem od ní zvyklá, se mi zdálo, že jim vůbec nejedou lyže nebo není v top běžecké formě. Byla jsem pak hrozně překvapená, když najednou práskla do koní a rázem jsem ji vůbec neviděla. Pořád jsem věřila, že se s ní vyvezu na kopeček, ale jak má šíleně frekvenční jízdu, nebyla jsem schopná držet s ní krok. Na kopečku za střelnicí se lámal chleba. Holky to tam uměly přejet daleko rychleji než já. Věřila jsem si ve sjezdech. Měly jsme perfektní lyže, a jak já jsem těžká jako blázen, věřila jsem, že když to tam pošlu, ještě je dojedu o dva metry. Skutečně jsem je i v posledním sjezdu dojela o dva metry, ale ony pak zase do dalšího kopce ujely. Potom jsem už neměla sílu. Nevěděla jsem, jak daleko je za mnou Ukrajinka Semerenková, proto jsem to tam co nejvíc napálila, abych ji cukla co nejvíc a nemusela se snažit do cíle.

Stíhací závod se jel na mokrém rozbředlém sněhu, jaký vůbec nemáte ráda, viďte?
Taky jsem se na nástřelu málem rozbrečela. To nemusím jezdit... Trenér mi vynadal, že nejhorší smrt je z vyděšení.

Jak moc si po závodě vyčítáte jednu střeleckou minelu?
Vůbec. Vždyť to byl takový skok... Vím, že vždycky tam je nějaká možnost, ale je to biatlon a poslední položka byla u nás, co jsme stály za sebou, o hlavě. Kdo to tam zvládne dát v klidu. Snažila jsem se zachovat klid, ale...

Na jednu ránu hlava vypla?
Asi. Ale u jiných ran jsem zase měla štěstí. Třeba první byla lízaná. Vykompenzovalo se to, bylo tam štěstí i neštěstí a dalo to tu jednu netrefenou.

Je tohle kouzlo biatlonu?
Určitě. I díky tomu se těší divácké oblibě. Jeden den jste na 29. místě a druhý den čtvrtá.

BEZ MEDAILE. Česká biatlonistka Gabriela Soukalová v cíli stíhacího závodu na

Po sprintu jste říkala: Nemám co ztratit. Závodila jste s lehkou hlavou?
Přesně tak. Byla jsem celkem v klidu. Jediné, co mě před startem děsilo, byla trať. Když jsem to viděla předtím, než to na poslední chvíli odhrabali, vůbec jsem se nedivila, že kluci včera tolik padali v zatáčkách. Neumím si představit, že by bylo na závod to, v čem jsme lyžovali při nástřelu.

Opět vám jednou sedl útok ze zadních pozic.
V tom je výhoda. Kdybych startovala víc zepředu, byla bych nervóznější. Čím víc člověk cítí vůni kovu na dosah, tím víc se roztřese. Tím, že jsem byla takhle vzadu, věděla jsem, že nemám co ztratit, a byla jsem úplně v klidu.

Vaše maminka po 29. místě ve sprintu říkala: Na medaili to ve stíhačce nebude. Co jí řeknete po tomto závodě?
Já bych jí vzkázala: "Maminko moje milá, řekni to ještě jednou příště, asi to nosí štěstí."

Jak jste vůbec po sprintu ze sebe setřepala zklamání?
Měla jsem krizovou pětiminutovku, kdy jsem z toho byla trochu smutná. Pak jsem si z toho začala dělat legraci a říkala, že je to jen jeden závod. Sice zamrzí, že to je na olympiádě, ale jsem na tyhle pády docela odolná. Víc mě to mrzelo kvůli mamce, která podstoupila takovou cestu sem, překonala fóbii z létání, a pak tam chudák stojí u trati a já to zazdím trojkou na začátku. Spíš kvůli ní mě to mrzelo. Když člověk chce nejbližším ukázat, co v něm je, kvůli tomu pak tolik chybuje.

Tréninky před stíhačkou byly dobré?
Jo, včera to bylo zase skvělé. Mamka se mě ptala: "Tak co trénink?" A já: "Hmm, dala jsem osm nul a šla jsem domů.." Hrozně se smála.

BEZ MEDAILE. Česká biatlonistka Gabriela Soukalová dojela ve stíhacím závodu na
Česká biatlonistka Gabriela Soukalová ve stíhacím závodu na 10 kilometrů. (11....
Česká biatlonistka Gabriela Soukalová ve stíhacím závodu na 10 kilometrů. (11....

Jste teď před ostatními závody víc v pohodě?
Jsem o hodně klidnější. Říkám si, že i kdyby se teď už nic nepovedlo, spadl ze mě takový ten kámen... Je to sice brambora, ale je prostě senzační.

Vaší kolegové po medailovém zásahu říkali: Ať se ukážou baby. Hecovali jste se?
Oni nás podpořili už před závodem. Jsou hrozně pozitivní, tak trochu "splachovací". I když se nedaří, dokážou člověka podpořit a berou to hrozně sportovně, což je třeba. I díky nim je ta atmosféra v týmu tak super.

Trenér Rybář v souvislosti s možnou medailí řekl: To už by ta pohádka byla strašně velká.
To je pravda.

Taky řekl, že to je škoda.
Ani nevíte, jak bych mu hrozně chtěla udělat velkou radost!

A sobě? Sobě radost udělat nechcete?
Já si tak strašně vážím lidí, co pro mě dělají! Jsem si toho vědoma a strašně to oceňuju. Asi tím, že si toho tolik vážím, chci jim to oplatit. Výsledek jim udělá největší radost.

Před stíhacím závodem jste vyměnila náušnice, neměla jste "týmové" s modrým kamenem. Proč?
Protože Květa Jeriová, mamčina kamarádka, říkala, že mi ty druhé, co mám teď na sobě, sluší víc. Ať si je vezmu zpátky, že mi tamty nepřinesly štěstí. Tak jsem si je hned ráno vyměnila.







Najdete na iDNES.cz



mobilní verze