Nahlas jak šlágr od Hašlera pak v hlavách dvou rozcuchaných Podskaláků vyhrávalo: Vážně jsme to dokázali? Jak se na to asi bude tvářit starý Kalenda v hospodě na pražském nábřeží? A – to především – jak se naše vítězství bude asi líbit tomu uřvanému Němci s knírkem?
Ne, to nebyla jen sportovní výhra.
Dva čeští trampové odkojení písničkami o Askaloně a Niagaře triumfovali na hrách, které měly být Hitlerovou oslavou germánské nadřazenosti. Všude se třepetaly vlajky s hákovým křížem. Jenže nad vodou nakonec nezněl vojenský marš, nýbrž Kde domov můj. Museli se smát.
. Osudy zlatých medailí
Čtěte denně
|
"Sokolští gymnasté i trampové měli tehdy úžasnou motivaci," říká sportovní historik Miloslav Jenšík. "Strašně to chtěli Němcům v Berlíně natřít. Šlo o hnutí prodchnutá idealismem a vlastenectvím."
Povedlo se. Dva trampové (nebo chcete-li vodní skauti) to Němcům v závodě na 10 kilometrů natřeli.
Před 30 tisíci diváky to dopadlo tak, jak popisuje kniha Památník čs. tělovýchovy a sportu vydaná v roce 1947: "Start je dosti ostrý, nejrychlejší ruch jede Amerika – 66 rázů v minutě. Do druhé stovky však vjíždí už naše loď jako vedoucí. Naši pracují jako stroj, zdá se nemožné, aby tohle tempo udrželi... Cílem nakonec projíždí 120–150 metrů před Kanadou."
Když jsou Čechům věšeny na krk zlaté medaile, Němci se pořád ještě podivují suverénní jízdě vítězů. "Žasli, čeho jsou schopní nějací trampové," vypráví Jenšík.
Kde jsou ty medaile dnes, není jasné. Ani dva hrdinové od trampského táboráku už nežijí. Pověst o jejich nejslavnějším závodě však nezhasla. Naštěstí. Byla by to obrovská škoda.