Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


  • Sobota 29. dubna 2017. Robert

Bronzová oštěpařka Špotáková: Je to nejvíc, čeho jsem mohla dosáhnout

19 2016
Rio de Janeiro (Od naší spolupracovnice) - Pochybovala po kvalifikaci. I těsně před začátkem finále zaháněla černé myšlenky. Až v páté sérii z ní napětí spadlo, pokusem dlouhým 64,80 metrů se prodrala na třetí pozici. „V tu chvíli jsem začala věřit. Hodně věřit,“ přiznala Barbora Špotáková. Po dvou zlatých medailích z Pekingu 2008 a Londýna 2012 si z Ria de Janeiro odveze bronz. Radost z něj měla mimořádnou.

Kdy jste naposledy takhle křepčila po třetím místě?
Povězme si to na rovinu: Bronz z olympiády se nestává každý den. Bylo to nádherný! Ještě dlouho budu křepčit. Zase se stal zázrak, odkopala jsem se. Vůbec to se mnou nevypadalo dobře, povrch je rychlej, zvláštní, praly jsme se s tím úplně všechny. Ale sebrala jsem nějaké síly, ani nevím odkud. Prostě jsem řvala, dokonce jsem řvala u hodů, a to obvykle nedělám. Bylo to maximum, co jsem mohla vydolovat.

Ptejte se

On-line rozhovor

Bronzová oštěpařka Barbora Špotáková odpoví na otázky čtenářů v 18.00. Pokládat je můžete už od 17.00.

Co vám pomohlo nejvíc?
Věřím tomu, že jsem měla doma obrovskou podporu. Lidi mi psali, cítila jsem to, bylo to neuvěřitelné. Jak jsem to říkala už v Londýně: Proto oštěpy holek neletěly přes nějakou vzdálenost. A ještě tam čaroval Pída. To je talisman, co mi půjčil Janeček. Už tady čaroval párkrát, i u mě.

Vy jste měla malého medvídka v sektoru na lavičce vedle sebe?
Jo. On nepomáhá k výkonu. Spíš čaruje proti těm ostatním... Je skvělé, že to dopadlo, protože tříštivá zlomenina v březnu, sedm týdnů jen o berlích, kdy jsem vůbec nešlápla na nohu - v tu chvíli šance nevidíte nějak dobře. Pak jsem se rozzávodila, všechno do sebe zaklaplo a spojilo v bronzovou medaili. Je to nejvíc, čeho jsem mohla dosáhnout. Na víc jsem neměla.

Oštěpařka Barbora Špotáková se svým talismanem Píďou se raduje z třetího místa, které vybojovala v olympijském finále. (19. srpna 2016)
Oštěpařka Barbora Špotáková se svým talismanem Píďou se raduje z třetího místa, které vybojovala v olympijském finále. (19. srpna 2016)

Po kvalifikaci jste mluvila o tom, že máte při příchodu na stadion pocit, který vám dá jasně najevo, jak bude závod probíhat. Jaký byl pocit před olympijským finále v Riu?
Hrozně ve mně hlodaly pochyby. Musela jsem zahánět špatné myšlenky. Když si v březnu zlomíte nohu, tak vám to hlavně zlomí sebevědomí. Noha se zahojí, ale nabýt zpátky to, že jste neporazitelnej, je strašně těžký. V hlavě to máte jinak a pak ještě mistrovství Evropy (v Amsterdamu skončila bez medaile pátá), pak ve vás hlodá všechno možný. Ale řekla jsem si teď, nebo nikdy - olympiáda je jednou za čtyři roky, musím teď. Čekat čtyři roky v mém věku, to nevím...

Je to bronz s příchutí zlata?
Absolutně. Chtěla bych poděkovat lidem, kteří se o mě starali - trenérovi Rudovi Černému, se kterým jsme to dotáhli spolu k další placce, což je neuvěřitelné; Romanu Karpíškovi, který se o mě staral na všech soustředěních; EMF rehabilitace, co se o mě stará v Praze; kamarádům, co mě podporujou a fandí, panu doktoru Sinkulemu, který se staral o moji zlomenou nohu.

BRONZ! Oštěpařka Barbora Špotáková se raduje z třetího místa, které vybojovala v olympijském finále. (19. srpna 2016)

Jaký byl průběh soutěže z vašeho pohledu?
Na první hod jsem byla hrozně nervózní, ale to už patří k věku. Čím jsem starší, tím jsem nervóznější. Zbytečně. Druhým hodem jsem se dostala do hry. Věřila jsem, že to bude stačit na postup do finále. Pak mi to moc nešlo. Věděla jsem, že s tím musím něco udělat. Zase jsem hledala oštěpy, ten můj nelétal. Tak jsem si vzala od Jihoafričanky tu ‚lítavku’́, šest let starou. Myslím, že už šest let ji nevyrábějí. Vzala jsem si ho a šla čelnější hod, což jsem potřebovala. Jeden jediný hod jsem měla na rameni, jinak jsem žádný netrefila. A pěkně jsem si zakřičela.

Pátým pokusem jste se probojovala na bronzovou příčku. Věřila jste, že získáte medaili?
Věděla jsem, že je to nejvíc, co ze mě mohlo v tu chvíli vyletět. Když jsem spatřila ‚Rank 3‘, tak jsem si řekla: Ježíš, to není možný! To by mohlo být na dobrý cestě. To je znamení. Zatajila jsem úplně dech a věděla jsem, že síly už dochází, začíná kapat. V tu chvíli jsem začala věřit. Hodně věřit.

Fotogalerie

Při čestném kole jste ostatním medailistkám utekla.
Měla jsem obrovskou radost. Lidé fandili, byly to krásné pocity. To zažije člověk párkrát v životě, když koukáte na fanoušky českého týmu, stojíte s vlajkou a lidé tleskají. To je paráda. Lukáš mával transparentem. Je tam medaile zlatá a česká vlajka a nápis: Už v tom zase lítáme.

Před hrami v Riu de Janeiro byly tři atletky se zlatým double z Londýna 2012 a Pekingu 2008: vy, koulařka Valerie Adamsová, vytrvalkyně Tiruneš Dibabaová a sprinterka Shelly-Ann Fryserová-Pryceová. Žádná jste nezískala třetí zlato v řadě, ale všechny máte z Ria medaile.
Děkuji pánubohu a všem... Je neuvěřitelné, že se to povedlo, že jsme my téhle generace uhájily placku. Ony si ji také určitě hodně cení. Jsem ráda, že jsem zůstala v klubu.

A jak se po olympijské medaili odměníte?
Nevím, nebude to nic speciálního. Těším se, až budu na podzim sázet stromy a kytky na zahradě. Měla jsem embargo na zahradnické práce, chodila jsem okolo záhonu, který byl zadělaný plachtou, aby tam nerostl plevel. Ale nesměla jsem nic.

Sama jste si ho nařídila?
Ne. Lukáš. Zahradnické práce po tréninku, to nejde. Takže jsem chodila okolo toho prázdného záhonu. Na to se hrozně těším. Takže se odměním manuální činností.

Rozhovor s bronzovou Špotákovou:





Najdete na iDNES.cz



mobilní verze