Bronzoví medailisté, jak vám to zní?
Radek Štěpánek: Nám to zní jako zlato! Máme sice bronz, ale cítíme se úplně zlatě.
Lucie Hradecká: Končit turnaj vítězstvím je docela dobrý, ne?
Štěpánek: Já si vůbec nestěžuju. Nemám s tím žádný problém.
Kam v kariéře tenhle bronz zařadíte?
Štěpánek: Úplně nejvýš v kariéře spolu s Davis Cupem. Při vítězstvích, kdy je tam vlajka a lev, ať už v Davis Cupu, nebo na olympiádě, kdy je to pro naši zemi, to jsou nejkrásnější a nejhlubší emoce, které jdou zažít. A prožívám je taky.
Lucie, po stříbru z Londýna máte druhou olympijskou medaili. Je to jiný pocit?
Je to úplně stejné jako poprvé. Je to krásné. Oba jsme šťastní, skáčeme tady, ale hodnota toho, co jsme dokázali, nám dojde, až budeme mít placku na krku. Myslím, že oba budeme dojatí. Znám ten pocit z Londýna a určitě ho budu mít tady.
Na indické soupeře jste nastoupili opravdu razantně.
Štěpánek: Vzali jsme to jak... Jak se jmenuje ten vlak, co ním jezdí? Orient expres. Nastoupili jsme fantasticky, první game jsme brejkli Bopannu a oba jsme hráli agresivně, takticky jsme byli dobře připraveni. Ve druhém setu to mělo pokračovat, jenže jsme ztratili můj servis, což byla chyba. Ale byli jsme na dvorci lepším týmem a v závěru jsme to i dokázali. Před Luckou musím smeknout, protože po tom, co tady v posledních dnech prožila, přišla pokaždé na mix neskutečně pozitivně naladěná a plná sil. Vím, jak je to hrozně těžké.
Lucko, vyspala jste se před zápasem o bronz?
Celou noc. Myslím, že jsem dospala tu předešlou, ráno jsem byla plná energie. S Radkem navíc nejde být negativně naladěn. Dodával mi energii, já jsem z něj něco na kurtě vysála, ale myslím, že on ji má pořád dost.
Štěpánek: Myslíš?
Lucie, jak náročný byl pro vás tento zápas psychicky po dvou prohrách za sebou - po semifinále a zápase o bronz ve čtyřhře?
Je to těžké, ale člověk to musí zahodit za hlavu. Nemůže míchat emoce z jedné disciplíny do té druhé. Musí se vzít všechny síly, co zbyly a prostě se jelo dál.
Radku, kolik sil máte ještě vy?
Ještě na jednu olympiádu! Týden jsem tady čekal, fandil, rozehrával a konečně jsem se o víkendu dostal do své práce. Fyzicky je to ale hrozně náročné, protože na kurtu je to daleko jednodušší, než z tribuny. Snažil jsem se podporovat, koho jsem mohl a jsem hrozně rád, že náš tenisový klan veze tři medaile.
Je to odměna za vytrvalost? Lucie zase absolvovala devět zápasů v devíti dnech.
Štěpánek: My jsme měli úplně jiné problémy.
Hradecká: On byl odpočatý a já unavená.
Štěpánek: Snažil jsem se to nahnuté letadlo vždy dorovnat. Teď v nás bude euforie a až to spadne, budeme hrozně unavení. Tyhle pocity známe, ale necháme tomu volný průběh, protože slavit se má spontánně. To také uděláme.
Byla po zápase i nějaká slza?
Štěpánek: Byla. Měl jsem i husí kůži. A jak bude vyjíždět vlajka nahoru, už dopředu vím, že to zase přijde. Rozhodně se tomu nebudu bránit.
Radku, vy jste přitom do Ria málem necestoval.
Před třemi týdny pro mě na patnáct hodin olympiáda neexistovala. Byl jsem vyautovaný. Nakonec jsem jel, ale zase jsme nevěděli, jestli se spolu do mixu dostaneme. Bylo to do poslední minuty. Nakonec jsme se dostali na nějaká volná místa a budeme odjíždět s medailí. To je neuvěřitelný příběh, který olympiáda přináší.
Tenisté Radek Štěpánek a Lucie Hradecká
Lucko, ten váš je také mimořádný.
U debla jsme taky nevěděly, jestli pojedeme a do mixu byla stejná situace. Den před zápisem se nevědělo, jak to bude vypadat, mysleli jsme si, že budeme někde daleko za čarou. Pak jsem šla zkontrolovat, jak to vypadá a tam řekli: Jsi ́in ́. Tak jsem řekla ok, a pavouk už je? A že prý bude za pár hodin. Tak jsem psala Radkovi, že jsme asi ́in ́, ale až to uvidím černé na bílém, tak to asi vymažu.
Štěpánek: Mně to ́asi nedělalo trošičku dobře.
Radku, vnímal jste hodně Lucčinu situaci po zranění její spoluhráčky Andrey Hlaváčkové?
Věděl jsem, že to pro ní není příjemné, proto jsem se snažil šířit pozitivní energii. Lucka toho zažila hrozně moc a smekám před ní, jak se z toho dokázala rychle oklepat a hrála všechny zápasy fantasticky. Myslím, že... Už ani nevím co mám říct. Prostě: Kdo neskáče, není Čech.
