Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


  • Pátek 18. srpna 2017 Helena

Strach musíte před jízdou vypustit z hlavy, říká sáňkař Jíra

Sáňkaři Matěj Kvíčala a Luboš Jíra (vpředu), | foto: Ivana Roháčková

4 2010
Fůru zážitků si dovezl klášterecký sáňkař Luboš Jíra z olympijského Vancouveru. I jeden, z kterého mrazí. Na vlastní oči viděl, jak se při tréninku zabil Gruzínec Nodar Kumaritašvili. Stál jen kousek od toho. "Při závodě jsem na to nemohl myslet, se strachem nejde jezdit," svěřil se teprve devatenáctiletý český reprezentant, který si vysloužil s parťákem Matějem Kvíčalou osmnácté místo v závodě dvojic.

Kde jste při té nehodě byl?
Přímo u toho. Zrovna jsme byli na tréninku a já stál v zatáčce číslo 15, jemu se to stalo v šestnáctce. Byla to strašná rána. Moc dobře mi z toho nebylo, viděl jsem, jak letěl, jak ho oživovali. Byl jsem z toho takový... Mrazilo mě.

Co se podle vás stalo?
Blbá souhra náhod. Kdyby to napálil do manťáku o pět centimetrů dál, nevyletěl by z trati a nenarazil by do sloupu.

Udělal jezdeckou chybu?
Chtěli mít na olympiádě atraktivní země, jenže Gruzínec nepatřil ke zkušeným závodníkům. Osobně jsme ho moc neznali. V zatáčce číslo 16 je přetížení, najel tam blbě, vzalo mu to hlavu. Napálil do prken nahoru, odrazilo ho to do manťáku dolů a to ho katapultovalo z dráhy. Jenže chyba to byla i dráhy. Měli mít sloupy obalené, nebo dát prkna za zatáčku, aby se vrátil do dráhy.

Měli jste pak strach?
Tohle musíte vypustit z hlavy. Kdyby vás to trápilo, měli byste strach a vůbec byste nenastoupili. Nalepili jsme si černé pásky jako vzpomínku a pak už na to nemysleli. Poprvé jsme si zatáčku 16 najeli trochu z druhé strany, podruhé byl průjezd v pořádku. Že by se mi v ní promítalo, co se stalo, to ne.

Jaké bylo ledové koryto ve Whistleru? I bobisté se převraceli.
Mně ta dráha vyhovuje, je rychlá, pěkná, i když nebezpečná. Já mám radši rychlejší, protože pak není čas moc přemýšlet nad blbostmi, kterými bych to zkazil.

A zkazil jste to, nebo 18. místo odpovídá vašim plánům?
Pěkně jsme si zazávodili. Výsledky ovlivnilo snížení startu, které udělali, když se Gruzínec zabil. Nikdo nechtěl start níž, ale nikoho se nezeptali. Bylo to pak pomalejší.

Výrazně?
To ani ne. Když se jezdily tréninky seshora, jedničky měly rychlostní rekord 157 km/h, dvojky kolem 145. Po snížení rozjezdu to bylo asi 140. Rozdíl byl hlavně na vršku, dole už to letělo jen o pět kilometrů v hodině míň.

A to 18. místo?
Pro mě už je úspěch, že jsme se na olympiádu kvalifikovali. Jako jediná česká dvojka. Jsme mladí, byla to dobrá zkušenost. Po první jízdě jsme byli 16., ve druhé jsme trochu zkazili start, to se dole blbě dohání. Předjeli nás Ukrajinci a Rumuni.

Za vítěznými rakouskými bratry Lignerovými jste zaostali téměř o dvě vteřiny. Jaký to je rozdíl?
Skoro jako dva dny! Fakt hodně. Při té rychlosti nám ujeli asi o padesát metrů. Už i tři desetiny je dost, taky se špatně dohánějí. Vždyť se jezdí na setiny, to je strašný. Špička je na tom ale jinde materiálově, mají dražší saně. A svoje dráhy, kde zkoušejí, pilují. My ne.

Popichuje vás váš otec a zároveň reprezentační trenér, že jste nepřekonal jeho 13. místo z Calgary 1988, kde jel s Petrem Urbanem?
Hlavně byl rád, že jsme tam byli. Podal nám ruku. Budu se snažit dál, abych ho pokořil. A jestli se ozval kreslíř Urban? Znám ho osobně, ale nejsme v kontaktu.

Jaké to je, když vás vede otec?
Nebere ohledy, že jsem jeho syn. Nadržování nemám. Chce ze mě dostat maximum. Záleží na mě.

Co jiného jste na hrách viděl?
Neměli jsme moc čas, jen jsme se byli podívat na běžce na lyžích Lukáše Bauera. Zrovna, když získal v individuálním závodě bronz. Stáli jsme na dojezdu, tlačili jsme ho do cíle, řvali, povzbuzovali. Potom jsmemu všichni v jídelně gratulovali. Normálně jsme si u jídla povídali, je to pohoda chlap.

Vyfotil jste se s hvězdami?
Ano, s Bauerem, ale i s hokejistou Jardou Jágrem, trenérem Růžičkou. Když jsme šli na zahájení, nahnali nás do haly, tam jsme kecali a fotili se. Zážitek na celý život. Ostatně i nás si ve městě všichni fotili. Sice nás neznali, ale měli jsme jedno z nejhezčích oblečení. Bylo to příjemné, atmosféru jsme si užívali. Kanaďané tím žili.

Jak byly hry zorganizované?
Pečlivě. Bezpečnost nade vše. Než jsme se dostali do vesnice, prošli jsme tři kontroly, ty pípáky.

Líbila se vám olympijská vesnice?
My byli nahoře ve Whistleru. Podívali jsme se i dolů do Vancouveru, bylo to všechno nové, pěkné, ale takové sídliště. Ve Whistleru byla hezčí krajina, prostředí, líbilo se mi tam víc. Jen sníh nebyl. Nejdřív pršelo, pak svítilo sluníčko.

Co vás ještě čeká v sezoně?
Už je konec, takže rehabilitace, posilovna, taková udržovačka. Od dubna května začneme sáňkovat na betonové dráze v Klášterci, pak silová příprava, vytrvalost.

Kolik olympiád ještě plánujete?
Dvě tři. Uvidíme. Po smrti Gruzínce spekulovali, zda se saně nezruší jako olympijský sport. Do Soči už jsou schválené. A podle mě je z her nevyškrtnou. Boby, skeleton, to je jedna dráha. A my jsme nejrychlejší, pro diváky to je atraktivní.

Pozorujete, že se o vás teď díky olympiádě víc ví?
Taky si myslím. Každý se o ní chce bavit. Je to jiné, než když jsem tam nebyl.

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze