"Střelili mě do hlavy. Probudil jsem se a slyšel: Oslepl jste," líčí. "Jeden den jsem byl vojákem, druhý den slepcem. Od té doby jsem pět let pracoval na tom, abych znovu vystavěl svůj život. A nyní poznávám, že se mi to povedlo."
Simon Brown totiž bude jedním z osmi tisíc členů olympijské štafety, kteří ponesou oheň ve směru Londýn. "Jsem v extázi," neskrýval dojetí bývalý voják.
Proč on? Po těžkém úrazu nezahořkl. Pomáhal lidem potýkajícím se jako on se ztrátou zraku, sám díky mnoha operacím a rehabilitaci vidí z 15 procent na pravé oko. "Celou dobu se snažím získat zpět sebevědomí, důstojnost."
Kromě toho Brown zvládl i další věci, vzhledem k jeho stavu obdivuhodné: třeba stokilometrový trek přes Saharu, díky němuž pomohl vydělat peníze pro bývalé vojáky. "Ale na poušti jsem necítil žádný tlak. Teď přijde: jako člena olympijské štafety mě budou sledovat média z celého světa. A z toho nejspíš budu nervózní," vypráví muž, jehož levé – slepé – oko pokrývá kontaktní čočka vyvedená ve tvaru britské vlajky...
Brown patří do zástupu těch, kteří olympijskou myšlenku jistě reprezentují mnohem lépe než rozliční funkcionáři a dost možná i lépe než sami sportovci.
Do zástupu těch, co se nevzdali. Však i předseda organizačního výboru olympiády a bývalý slavný běžec Sebastian Coe tvrdí: "Chci, aby s pochodní běželi právě takoví lidé. Aby je viděli ostatní z jejich komunity. A aby zbourali spoustu mýtů a předsudků."
Což se Coeovi a spol. daří, jak ukazují další příběhy, jež teď přinášejí anglická média. Třeba ten Alice Taiové. Je jí dvanáct let, sní o účasti na olympiádě, každý týden kvůli tomu dře patnáct hodin v bazénu. Přitom to vypadalo, že nikdy nebude ani chodit – narodila se s "koňskou nohou", tedy znetvořenou dolní končetinou.
"Když nám volali, že bude Alice členkou štafety, mysleli jsme, že si někdo dělá legraci," říká jejímatka Angela. "Byla tak nadšená!"
Holly Hamillová, teenagerka ze Severního Irska, zase válí v gymnastice. Na rozdíl od soupeřek však musela překonat cystickou fibrózu, těžkou dědičnou nemoc.
Ale nejde jen o mladé, paní Moi ra Starkeyová už má 84 let. A dokázala charitě vydělat přes čtvrt milionu korun tím, že ušla maraton – tak, že dvoutisíckrát obešla radnici ve svém městě. Ač o dvou holích. "Nezajímá mě, jak daleko musím jít. Prostě tam dojdu."
Duch olympismu v čisté formě, nemyslíte? Vždyť jak říká kdysi voják a teď člen olympijské štafety Simon Brown: "Ve válce jsem viděl odvrácenou stranu života, teď budu součástí toho vznešeného, co nabízí. A věřte, je to povznášející."
