Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


  • Středa 23. srpna 2017 Sandra

Stříbro není tragédie, je to úspěch, říká veslařka Knapková

Miroslava Knapková při on-line rozhovoru v redakci iDNES.cz. | foto: David VotrubaiDNES.cz

11 2008
Klidně si zajde jen tak na pramičku na Vltavu. „Vodu mám moc ráda. Teď pořád koukám po parnících, musím si někdy zajít,“ plánuje veslařka Mirka Knapková. Oči se jí rozzáří. „Anebo půjčují malé motorové čluny.“

Na vodu může. Avšak další oblíbené zábavy si kvůli olympiádě odpustí. Jako třeba klábosení s kamarádkou při projížďce na kolečkových bruslích. „Ale to je moje vůle,“ odvětí. A snad odpustek za olympijskou medaili.



Kdysi jste řekla, že ženy nechtějí veslovat, protože veslování bolí. Vy máte bolest ráda?
Ne že bych měla, ale povznesu se nad ni. Je to jiná bolest, než když vám vrtají zuby. A potom přijde ten pocit, když se vyplaví endorfiny.

Kdy jste naposled měla problém po tréninku chodit, protože jste měla ztuhlé nohy?
To je skoro každý den. Ale člověk je zvyklý. Většinou je to spíš po závodě, protože tam nehraje roli jen fyzické vypětí, ale i psychické.

Veslujete dva kilometry. Kdy tuhnete, kdy přijde bolest?
Po půlce. Člověk spíš vnímá soupeře, ve finiši musí bojovat sám se sebou, překonat tu bolest.

Jak se popoháníte?
Myslím na to, kolik zbývá do cíle. Už jen sto metrů, už jen deset...

A neříkáte si někdy „už ani záběr“?
To víte, že jo. Spíš v tréninku. Ale trenér podle mého výrazu usoudí, že toho mám plné zuby ještě dřív, než to řeknu.

Proležíte pak někdy celý den jen v posteli?
Často první dny na soustředění, než si zvyknete na větší zátěž. Stalo se mi, že jsem spala po snídani, po obědě, před večeří.

. Co se jí vybaví, když se řekne:

Olympiáda
Tu mám v hlavě každý den. Závod, na který se chystám čtyři roky.
 
Čínská zeď
Tu zná přece každý. Symbol Číny.
 
Čínská medicína
Když jsem byla malá, pomohla mi.
 
Čínské restaurace
Chodila jsem, protože byly rychlé, ale už je hodně omezuji.

Made in China
Tuhle značku potkávám všude.

Patříte do manažerské skupiny Kateřiny Neumannové. Jak vám její tým – biochemik, dietolog a další – změnil život, stravu, doplňky?
Začala jsem hodně spolupracovat s biochemikem Emilem Bolkem, trénink je daleko intenzivnější, je jinak nastavený, víc do síly. Letos používáme i přes léto veslařský trenažér, od nějž všichni utečou veslovat na vodu, jak skončí zimní sezona. Máme ho zakomponovaný v tréninku místo posilovny.

Biochemik s vámi jede na soustředění, bere vám krev a podle toho upravuje trénink?
Taky. Pozná, jestli jsem unavená a měla bych mít volno. Ale občas se stane, že řekne, že unavená nejsem, a já se přitom tak cítím.

Jak často dělá „upíra“?
Na soustředění mi bere krev každý den nebo obden. V Praze tak často ne. A je to jen krev z prstu.

Dietolog vám hodně upravil stravu?
Rodiče hodně dbali na zdravý životní styl, takže co mi Petr Havlíček řekl, že bych neměla jíst, už dávno nejím. Smažené, těžká jídla, salámy, tavené sýry, hranolky. Říká: Jednou za týden si dopřejte, co máte rádi. Jde spíš o pravidelnost. Veslování je velký výdej energie. Abych se nedostala do únavy, musím pravidelně jíst. Aspoň něco pozitivního.

Kolik kilogramů vlastně shodíte za jeden závod?
Někdy i tři, člověk ani nemá hlad, je nervózní, tolik nejí. Ale spíš je vypotí.

Co jste opravdu obětovala olympiádě? Co kvůli ní zmizelo z vašeho života?
Doplňkové sporty. Nemůžu lyžovat na sjezdovkách nebo jezdit na kolečkových bruslích, musím eliminovat možnost zranění. Musím si dávat velký pozor na zdraví. Jak je člověk vyčerpaný tréninkem, je daleko víc náchylný na nemoci. To je peklo. I když je horko, musím si s sebou brát věci, kdyby náhodou byla bouřka a ochladilo se. Člověk si připadá trochu jako blázen. Aby třeba něco špatného nesnědl, aby práce, kterou udělal, nepřišla vniveč. I kvůli lidem okolo.

Takže v zimě nechodíte mezi lidi?
Dostala jsem sponzorské auto, abych nejezdila hromadnou dopravou. I když někdy bych radši jela, v zácpách je to o nervy.

Když trénujete, simulujete si někdy v mysli olympijský závod?
V poslední době, když už nemůžu, řeknu si: Teď musíš.

Vidíte v duchu vedle sebe Bělorusku Karstenovou, největší soupeřku?
Ne. Říkám si: Musíš zabrat, vyzkoušíme si, jaké to je těch posledních pět set metrů. Snažím se udržet tempo.

Není Karstenová vaše noční můra?
Zatím ne.

Letos jste s ní čtyřikrát prohrála, že?
Ale já pořád mám v sobě, že ji chci porazit. Ona je v daleko horší pozici než já. Musí odrážet útok, pro ni je to psychicky mnohem náročnější. Já to na ni vždycky zkusím, a když to nevyjde, nic se nestalo.

Nepůjdete se poradit s Václavem Chalupou, jak vybřednout z těch druhých míst?
Tolik jich nemám. Až budu mít desátou medaili, půjdu. Pro mě druhé místo není tragédie, je to úspěch.

Jak s Karstenovou vycházíte?
Její manžel pořád vtipkoval, dělal srandičky. Ale jak jsem jí letos začala trochu víc šlapat na paty, pozdraví, usměje se, ale už za námi tolik nechodí. Předtím viděli, že na ni nemám. Teď cítím respekt, možná trochu obavy.

Vy a Karstenová jste odlišné tělesné konstrukce, dva různé typy.
Člověk má dané proporce těla. Veslování je sport silově vytrvalostní. Nejsme sprinteři. Karstenová taky není nabouchaná, je tak rostlá.

Ale vy jste štíhlá.
Mám dané genetické předpoklady po rodičích. A ve veslování rozhoduje i technika. Můžete být silově i technicky připraveni, ale pokud neumíte udělat správně veslařský záběr, moc to nepomůže.

. Jak se balí na hry? Hlavně nezapomenout na šrouby

Nejdřív poslala loď. Teprve pak pošle na hry i sebe. Skif Mirky Knapkové odplul v kontejneru směr Čína už po Světovém poháru v Luzernu. „Teď trénuju na náhradním. Zpočátku jsem z něj byla rozpačitá, nemohla jsem si zvyknout. Ale teď se zase bojím, jak přesednu v Pekingu zpátky na ten závodní,“ přiznává.

Míry na olympijské oblečení brali veslařům už na jaře v loděnici Dukly. „Přinesli tam z ČOV vzorkové velikosti, od kalhot až po trička. Tak snad nedopadneme jako minule.“

Před aténskou olympiádou veslaři fasovali oblečení až poslední ze všech sportů – a na módní molo by v něm rozhodně nemohli. „Kluci měli věci krátké, já dlouhé.“

Letos kvůli pozdnímu návratu ze soustředění v Itálii opět přijdou veslaři na řadu poslední. Jediný den pak budou mít na sbalení – a letí do Pekingu. Základy už Knapková má, je zkušenou cestovatelkou. „Mám pocit, že pořád jen balím, vybaluju a zase balím. Něco v taškách rovnou zůstává.“

Na hrách sice musí nosit oficiální oblečení výpravy, jen s ním se však nespokojí. „Nevím, jak to dělám, ale nakonec mám vždycky největší tašku ze všech. Beru toho radši víc. V Pekingu klidně můžou přijít i mrazy, mě nic nezaskočí.“

Spíš však přijde na hrách smog – a Knapková trpí problémy s dýcháním. „Že bych si dala do tašky i roušku? Ne! Nechám to na doktorech. A vůbec, Číňani smog rozeženou. Ještě nás všechny překvapí.“

Přibalí kosmetiku, foťák. A knížku. „Teď mám rozečtený Rok v Paříži od Stephena Clarka, ale ještě něco dokoupím. Třeba o Číně.“

Maskota nepoveze. Zato má dopis. „Když jsme můj skif dávali lakovat, holky – veslařky z Tatry Smíchov – mi ten dopis daly do lodě. Tak si ho vezmu s sebou, nerozlepený. Přečtu si ho až před závodem.“

Může na něco zapomenout? „Jednou jsem si na svěťák zapomněla vzít šrouby, kterými se připevňuje křídlo (zařízení na uchycení vesel) k lodi.“

Zarazila se i letos... „Ježíš, kde vlastně ty šrouby jsou? No vidíte.“







Najdete na iDNES.cz



mobilní verze