Nasoukali se do oblečků z dílny Alpine Pro s motivy Kupkova obrazu Dvoubarevná fuga. Nahoře triko, přes ně bunda, dole modré kalhoty. "Ty jo, mají kapsu na zip jenom na jedné straně," divila se Huříková.
Synek tentokrát dostal i správnou velikost bot, ne jako při slavnostní prezentaci v Národní galerii, kde musel obout menší. "Jo, dneska pohoda," oddechl si.
Huříková pak zasedla k maskérce, kolem krku si nasadila bryndák jako u zubaře a nechala si nanést stíny, linky, řasenku. "Jste strašně výrazná, make-upem to spíš pokazíme," krotila se maskérka. To u Synka byla s počtem vrstev o poznání skromnější, přesto slibovala: "Udělám z vás fešáka."
"Ale já už jsem se ráno maloval," žertem mistr světa odmítal. Na nos, tváře a pod oči si nechal nanést pudr. "To kdybych brečel?"
Pak už si oba sportovce vzal do rukou pan fotograf. "Musíte mi říkat, co mám dělat," žádal Synek. "Teď nemějte ruce v pěst, vypadá to, jako byste držel v ruce veslo," radil fotograf.
A teď gesto, jako při zisku medaili. "Jóóó," zařval si Synek. Zatínal pěsti, zvedal palec. Vyskočil tak, jak to na bedně vždycky dělá. "Už je mi trošku vedro," utíral si pot. "Otevřete, prosím, dveře, po zádech mi tečou čůrky."
"Potřebuju stoličku," říkala Huříková, když se postavila vedle veslařského čahouna a koukala do nebes. Ona má 176 centimetrů, on skoro dva metry. "A kolik měří tvoje manželka? Nebolí ji za krkem?"
"Ne, už si zvykla," odvětil Synek a pak slyšel: "Vezmi Terezu do náručí. Teď koukněte na sebe, zamilovaný pohled."
"Není tady někdo z Blesku?" strachoval se Synek. Když svoji partnerku pustil na zem, oddechl si. "Aspoň nemusíš dneska do posilovny," uklidňovali ho. "Byla to dřina," přiznal Synek. "Na skifu je to rozhodně jednodušší."
