Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


  • Pondělí 21. srpna 2017 Johana

Trenér měl oko pro slabého a objevil vítěze

15 2002
Curych, Praha - O té slavné chvíli, kdy se olympijský zázrak Simon Ammann proskákal k první zlaté medaili na středním můstku, mu volali mobilem kamarádi a rodiče jeho svěřenců do auta, s nímž se vraceli ze závodů v Itálii. Jestli sis to tenkrát pomyslel, letělo u volantu hlavou Rudolfu Höhnlovi. Cos na něm viděl - vždyť to byl slaboučký capart. Ale přece jen, rozeznals, co v něm je! Takhle vzpomínal v alpských serpentinách a nebránil se pocitu: měls na něj oko! Jak zalétl Ammann ke druhému zlatu, to už viděl na vlastní oči.

Na cestě k tréninku do Francie, tam je na můstku hned za  švýcarsko-francouzskými hranicemi pořád ještě dost sněhu, zastavili v motelu u benzinové  pumpy právě včas. "Kluci jásali a řvali, já jsem nepotlačil dojetí," říká český trenér, ve Švýcarsku vychovávající juniory.

"Ta jeho sebedůvěra! Jak byl psychicky uvolněný, nic neuspěchal a jak protáhl let!" libuje si Höhnl. "Když je takhle ve fazoně, umí při závodu vždycky přidat tři metry navíc. A se soupeři si  přímo hraje, má je na háku." Před sedmi lety si český trenér ve švýcarských službách, jak  tak jezdil po závodech, vytáhl sotva třináctiletého Simona do juniorského družstva. O rok  předčasně, ale riskl to.

"Vypadal strašně malinký, slabý, ale nebyl bojácný. Lyže mu plácaly kolem uší, technicky to ve vzduchu zvládal." Ammann vyrostl na venkovském statku, pochází ze selské rodiny.Sotva které noviny ve Švýcarsku nenapsaly o tom, že na téhle usedlosti nikdy neměli televizi.

"A Simon to pak na soustředěních chtěl dohnat, seděl u ní téměř pořád," vzpomíná Höhnl. Od prvotního odhadu trenér ustupovat nemusel: dotáhne to daleko, jestli ho to ve vzduchu někde neotočí a neztratí glanc.

Přihodilo se to na zemi. Na kolečkových bruslích se jednou zastavil o sloup. Bolestivá zranění jej vyřadila na pár týdnů z tréninku. "A začal zrovna růst, měnily se mu páky těla a já ho chtěl mít pořád na můstku." V šestnácti letech jej poprvé poslal na Turné čtyř můstků.

V Oberstdorfu skončil šestnáctý. Brzy nato letěl na olympijské hry do Nagana.Třicátá místa. "Nebyl ještě vyspělý, stáhli jsme ho zpátky do juniorů." A nastaly problémy.  Co dřív? Do Japonska a hned zase do školy. A soustředění. A tak dokola. Tenhle život mu nesvědčil, ztrácel chuť, vymizela z něj jiskra. Před dvěma lety si hrál s myšlenkou nechat skákání.

"Neblázni," zasáhl trenér. "Neutíkej, musíš to dokončit. Ještě trochu trpělivosti. Dokážeš to!" To už Ammann odcházel z juniorského týmu a upravil si studia podle známého receptu: co nestačíš za rok, zvládneš za dva.

Vyspěl. Zvládl i těžký lednový pád. Famózní formu, jíž šokoval svět, potkal v Salt Lake City. Ten, co jej objevil, vypiplal, dal mu vědět, co je to odpich na hraně a chování ve vzduchu,  jej sleduje už jen z povzdálí.

Dvanáct let ve Švýcarsku, každý rok osm měsíců. "Trochu jiný život než u nás, musím vážit, jak se chovat, co si můžu dovolit." Vydržel. Höhnl, jeden z Remsovy party, druh Jiřího Rašky, účastník tří olympiád, doskočil na mistrovství světa ve Falunu 1974 pro bronz. A teď tak trošku i pro olympijské zlato.

Autoři:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze