Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


  • Pondělí 21. srpna 2017 Johana

Trůn jsem si nevzal, Roman mi ho předal, říká Clay

Šebrle a Clay - Dva poslední olympijští vítězové v desetiboji: Clay a Šebrle. | foto:  Michal Růžička, MAFRA

23 2008
Peking (Od zvláštní zpravodajky MF DNES) - Během olympijského desetiboje si spolu povídali třeba o tom, jak jejich malé dcery rády tancují. Na jeho konci pak Roman Šebrle zvedal ruku amerického desetibojaře Bryana Claye na znamení vítězství. Král předával žezlo.

Sebral jste olympijským triumfem Romanu Šebrlemu definitivně trůn pro krále desetiboje?
Nedívám se na to tak, že jsem mu trůn sebral. Spíš mi ho předal. Nastal můj čas. Roman byl nejlepším desetibojařem dlouho a byl nejvyšší čas, aby se ozval někdo další. Ale vycházíme spolu dobře.

Šebrlemu závod moc nevyšel.
Nemohl trénovat, jak chtěl, byl letos třikrát zraněný. Před oštěpem jsem ho žádal, ať běží patnáctistovku. Chtěl jsem, aby byl v cíli, až dokončím. Pro mě to něco znamená. Jsme asi nejlepší kamarádi ze všech desetibojařů.

Čím jste si tak blízcí?
Máme hodně společného. Dvě děti, syna a dceru. Stejné hodnoty, oblíbené i neoblíbené věci, jsme soutěživí. Věděli jsme, že budeme bojovat o zlato. Desetiboj je těžký, závodíte třeba čtrnáct hodin. Je to, jako když jdou lidé spolu do války.
Na konci jsou taky všichni přátelé.

Jak se vám běželo na konci "války"? Věděl jste, že vám závěrečnou patnáctistovku vlastně stačí jen dokončit a stejně budete mít zlato.
Bylo to příjemné, ale zároveň pořád dramatické. Pro mě je to vždycky těžký závod, mentálně i fyzicky. Takže zase taková úleva to nebyla. Pořád jsem musel být na dráze těch pět minut a šest vteřin.

Pomyslel jste na světový rekord?
Ano, pořád ho mám v hlavě. Ale je těžké ho překonat. Když ho Roman udělal, byl perfektní v každé disciplíně, což je ojedinělé. Až se mi to povede, rekord překonám. Na olympiádě na něj nemyslíte. Desetiboj má dlouhé přestávky, mezi oběma dny jsme spali jen čtyři hodiny. To v Götzisu mají výborné podmínky.
Tam bych rekord čekal spíš.

Jak jste se změnil od Atén?
Snažím se být stejný na dráze i v životě. Stříbrná medaile z Atén je doma v šuplíku na ponožky. Tu letošní bude chtít manželka asi zarámovat. Já si budu pamatovat to, jak mi Roman na konci zvedl ruku. Nebo jak jsem běžel okolo manželky. A že mě hodně lidí podporovalo. Doma ani nevědí, jak se jmenuju, tady jsem nemohl ujít pět kroků, aniž bych slyšel svoje jméno.

A měl jste tu velký rodinný klan.
Byli tu máma, táta, bratr, manželka, tchán, dva strýčkové a dvě tety, prarodiče z Japonska, známí z Havaje. Také tři trenéři a manažer. Měl jsem asi největší doprovod ze všech atletů.







Najdete na iDNES.cz



mobilní verze