"Rozběhnu se a jsem přesvědčená, že se odrazím. Jenže poslední dva kroky to neudělám," líčila.
Paměť ji zastavuje. Připomíná, že před zraněním kolenních vazů, jež si zpřetrhala, se cítila jinak.
"Nemám takovou jistotu. Pamatuju si, jak jsem se rozběhla a odrazila loni. Teď vím, že je něco špatně, a bojím se. Ale ne toho, že bych zase spadla na koleno," vysvětlovala 25letá tyčkařka, už schována v azylu olympijské vesnice.
Ze stadionu odešla s nosem v kapesníku brzy potom, co pro ni skončila kvalifikace. "Už jsem se vybrečela. Vždycky musím, člověk to ze sebe dostane."
Přítel Tomáš Janků, jemuž zakázala jít na stadion, ji přivítal kyticí.
"Za to, že jsem přežila."
Přitom bojovala o víc. Zranila se v lednu na soustředění na Kanárských ostrovech, hned spěchala na operaci. "Když mě Tomáš vyzvedával na letišti v Německu, říkal si tehdy: Je to v pytli," vzpomíná.
Jenže ona se vzepřela. Brzy se vrátila k tréninku, ačkoli koleno nemohla naplno ohnout. Na jediný pokus skočila kvalifikační limit pro hry. Soupeřky ji překvapeně vítaly zpět. "Po fyzické stránce jsem si návrat dokázala vybojovat, v hlavě to asi trvá déle," lituje.
Svalová paměť je zkrátka mocná. A skok o tyči zrádný. Uděláte chybičku a můžete z té výšky letět na zem. "Asi už mám v sobě zakořeněné, že se bojím," říká. "Skákat jsem nezapomněla."
Ovšem kvůli zranění neměla čas získat jistotu. Psychické problémy řešila už po zranění kotníku. Tehdy se také bála znovu se odrazit, kouč jí musel zpočátku stát za zády.
Jenže na olympijském stadionu jej za sebou mít nemohla.
"Asi budu muset k psychologovi, vyhledat pomoc někoho jiného," připustí. "Je na čase, abych sezonu zabalila a dala se pořádně do kupy, ať jsem v říjnu fit na přípravu."
Nepomyslela na to, že na hry možná vůbec neměla jet, že rychlý návrat jí neprospěl?
"Teď bych byla raději doma, ale tohle je olympiáda, kterou už asi nikdy nezažiju. V dobrém i zlém."
