"Pronajali si tady dům od lidí, kteří teď přebývají opodál, takže jim se vším pomohou."
Před dvěma lety jste kvůli synovi dokonce plánoval ukončit kariéru. Co pro vás vlastně rodina znamená?
Jsem rád, že tady jsou se mnou. Vůbec mě nerozptylují, naopak mě těší, že sedí v hledišti a můžeme se vidět po zápase. To samé bylo v Naganu, jen s tím rozdílem, že tam byla manželka sama. Míša má navíc prázdniny ve škole, takže to nebyl žádný problém.
Ovlivňují vás ubíhající roky? Potřebujete děti víc, jste nostalgičtější?
To se nedá říct. Mám radost, že se mnou olympiádu prožívají. Je to jiný pocit než si jen volat. Daleko lepší je okamžitý kontakt.
Kde se setkáváte?
Až tady v Českém domě. Je to tady jiné než v NHL, kvůli bezpečnosti se k nám nedostanou. Ale ani v NHL moc nechodí do kabiny.
Když jste delší dobu pryč, stýská se vám? Nebo si od rodinného stresu rád odpočinete?
Voláme si. Život v NHL je jiný, manželky nejezdí s námi, děti navíc chodí do školy. Tohle je jiný turnaj. V NHL to nepřichází v úvahu. Máme jiné starosti.
V Americe se nechávají děti dospět v osobnosti, v Čechách jsou spíš autoritativní typy otců. Jaký jste vy k synovi?
Do hokeje mu moc nemluvím. Nechávám to na trenérech. Spíš se zeptám na školu, když mám čas. V angličtině mu můžu těžko poradit, tam je asi lepší. Občas se spolu věnujeme matematice.
Jste tedy táta, který vychovává aktivně, nebo syna necháváte, ať se formuje sám?
Úplná volnost není možná, samozřejmě mu do života mluvím. Povídám si s ním, říkám mu svůj názor, on si to musí probrat a zjistit, co je nejlepší. Některé věci si musí rozhodnout sám. Akorát jsem mu řekl, že nesmí v hokeji chytat.
Proč vlastně? Měl jste o něj strach?
Ne. Nepřál jsem si, aby ho se mnou srovnávali.
Hraje v útoku, vyhraje někdy bodování NHL?
To záleží na něm. Zatím nedává tolik gólů, aby to vypadalo, že roste ve hvězdu. Ale mým cílem není, aby hrál v životě hokej. Budu rád, když to vydrží do juniorů. To ovšem neznamená, že ho nepodporujeme, že s ním nejezdíme na zápasy.
Jste impulzivní fanoušek, když sledujete syna na ledě?
Fandím. Někdy mu řeknu, co si myslím.
Ale necháváte si odstup, že?
Přesně tak. Když slyším od bývalých spoluhráčů z Pardubic, co jiní rodiče vyvádějí, tak to jsem hodně klidný fanda.
Ale přece, nemáte chuť skočit na led, když ho faulují?
To ne, spíš na něj křičím, ať se kouká zvednout a hraje dál.
Míša dorůstá do věku, kdy v jiných rodinách občas přiletí facka...
U nás v žádném případě. To mu vynadám, ale nikdy jsem mu nedal facku. To si nepamatuju.
Ani na zadek nedostal?
Jako malého jsem ho plácnul, to možná jo.
Je to živel?
To vůbec ne. Ale dcera je víc do světa. Míša je spíš po manželce. A Dominika se povahou podobá spíš mně.
Čím se zabývá dcera?
Chodí na gymnastiku, plave, tancuje, dělá všechno. Taky taekwondo. Už má oranžový pásek, brzy má dostat žlutý.
Jezdíte se dívat i na ni?
Jo, dvakrát jsme se na ni byli mrknout. Dělá ty výkopy. Baví ji to.
Trpí rodina tím, že jste hokejista?
Myslím, že ne.
I když jste třeba deset dní pryč, na turné?
To je výjimečně. V létě jsem s nimi hodně, mám dlouhou dovolenou. V sezoně bývám doma odpoledne i večer, když nehrajeme. To je docela normální život.
Kam s rodinou vyrazíte v Salt Lake City?
Když bude čas, půjdeme na vyhlášení vítězů, na nějaký koncert. Jenže musím to přizpůsobit hokejovému programu. Naštěstí oni mají svoje auto. Jsou samostatní.
Bydlíte s mužstvem ve vesnici, ve skromném prostředí. Nechtěl jste raději bydlet s rodinou?
To je olympiáda, to patří k atmosféře. Člověk bere těch čtrnáct dní úplně jinak. Ale omluvte mě, já už musím za Alenou a Míšou, za chvilku odejdou. Ještě se s nimi chci chvilku vidět.
