Je přesně 17.00, do startu utkání chybí hodina a tři čtvrtě - tihle chlapi si asi potrpí na přesnost. Nad Riem se pomalu červená nebe, zapadá slunce a k aréně Carioca 1 přijíždí luxusní autobus s nápisem Campioni Invictus.
Invictus, také název slavného oscarového filmu, znamená latinsky neporažený, nezdolatelný.
Taková chce být i jeho posádka.
Kolem stojí vojáci, šest policejních motorek s blikačkami před autobusem, další za ní. Na předním skle je nálepka s povolením k vjezdu na molo Pier Mauá, kde tahle parta momentálně bydlí na luxusní lodi. Zvědavci nakukují přes plot a „žhaví“ mobilní telefony a foťáky. Pohádkově placené hvězdy NBA vystupují a jen prosviští, většina se sluchátky na uších; kustodi jim mezitím vytahují těžké bágly.
2 olympiády zvládli basketbalisté USA bez jediné ztráty: Peking i Londýn. 6 výher za sebou mají také v Riu, avšak tři byly těsné (Austrálie, Srbsko, Francie). 27 bodů dal ve čtvrtfinále Kevin Durant, jasně největší tahoun aktuálního kádru. |
Nevypadají, že jsou pod tlakem.
Ale zdání klame. Jsou, to si pište. Musí zvítězit, za každou cenu. Porážka by se rovnala konci impéria. „Našim cílem bylo jediné – dominovat,“ říkal v obležení kamer Carmelo Anthony z New York Knicks. To už bylo jasné, že tým USA prosvištěl do olympijského semifinále po výhře 105:78 nad Argentinou.
Nikoli však bez klopýtnutí. Basketbalová říše odolává, byť do ní zvenku „barbaři“ najíždějí čím dál troufaleji. Novinářská místa byla plná už dávno před duelem, včetně těch vysoko pod střechou. Argentinci se dávno rozcvičovali, zatímco Američané si dávali na čas. Nastoupili nikoli v modrých teplákovkách jako předtím, nýbrž celí v bílém, jako by chtěli začít s čistým štítem.
Nezačali. Ba naopak.
Hala plná Argentinců řve při hymně tak, že se ochozy začínají třást. Američané mají na hřišti do jednoho vzorně pravou ruku na srdci, i v hledišti to vidíte. Kevin Durant, jejich největší hvězda, sebou šije, jak se nemůže dočkat rozskoku.
Jediný on se trefuje, ostatní americké střely míří mimo. Pořád. Zas a znovu. Jediná z osmi úvodních trojek je úspěšná a Jihoameričané vedou 19:9! O deset bodů. Fanoušci šílí. „Atmosféra byla neuvěřitelná, nikdy jsem v takové nehrál. Bláznivé, fakt bláznivé,“ líčil s uznáním pivot DeMarcus Cousins.
Bláznivé kulisy, nikoli bláznivý výsledek. Zběsilá šňůra USA zní 27:2. Zápas je otočen mnohem dříve, než ten nejšílenější z olympijských scénářů mohl začít vypadat aspoň trochu realisticky.
„Byli jsme úplně v pohodě. Jen jsme minuli pár střel a jim se dařilo extrémně dobře,“ říká Anthony.
Ano, takoví jsou i nadále. Sebevědomí a nezdolatelní, aspoň navenek. Jinak ovšem v podstatě každý cítí, že jestli se TO může stát, tak zde v Riu.
Američané jako by chtěli zapadnout do četných paradoxů olympijského města. Jejich projev působí rozháraně, příliš individualisticky. Zpoza trojkové lajny pálí bez ostychu, proti Argentině však často i bez úspěchu. Jenže zároveň jsou jediným týmem her, který i s takovým výkonem porazí ve čtvrtfinále silného soupeře o 27 bodů. Suše.
„Ve skupině od nás protivníci dostávali příliš mnoho dárků. Teď jsme se zlepšili v ofenzivě i v defenzivě. Našli jsme vlastní rovnováhu,“ říkal Paul George.
A už jen dva duely chybějí ke zlatému hattricku číslo 2. „Tradici“ neporazitelnosti založil Dream Team v Barceloně 1992, přežila další dvě olympiády, pak přišel pád v Aténách 2004 a pouhý bronz.
Peking a Londýn byl opět bez poskvrnky. Rio zatím také, byť ne bez pochyb. Nehledě na to vábí lesk nejcennějších medailí čím dál víc. „Pokaždé, když se na kluky dívám, mi tohle chybí. Chtěl bych být s nimi,“ řekl ESPN LeBron James, největší hvězda NBA, která se z olympiády omluvila kvůli únavě: „Ale nikdy jsem neřekl, že v reprezentaci končím. Jen jsem potřeboval pauzu.“
V semifinále čeká Španělsko. Dávno se nebojí, jako tomu bývalo dříve. Žije v respektu, nikoli v hrůze. Tu už nemá co vzbuzovat. „Přeju nám zlato, jako vždycky. Ale tenhle tým zatím neodváděl dobrou práci,“ přisadil si Charles Barkley, jedna z legend z Barcelony.
Tohle je vážně ironie: Američané možná dojdou ke zlatu bez potlesku. Stále se bere jako povinnost.
Ale prohrát ve čtvrtfinále? Ne, teď ne, až jindy! Nejlépe nikdy.
Hlavně ne tady v Riu.
