Ještě se mu oči leskly. V rodném Saratově fandili Čechům, ač vyhrála loď Ruska.
Lidé tam znají příběh osmačtyřicetiletého muže. Jak před lety jeho syn Michail Sergejevič mohl skoro zázrakem odcestovat do Hannoveru, aby se léčil z epilepsie.
Jel do Německa se sestrou a maminkou Naděždou díky Červenému kříži. Táta zůstal doma. Známí mu pomohli k práci v Račicích, aby měl blíž do Německa.
Už jsou to čtyři roky, co ve veslařském areálu natíral ploty, lítal s hřebíky a kladivem nebo masíroval. Česky rozuměl, ale nemluvil. Po večerech smutnil.
Pak se přimotal k párové čtyřce juniorek. Byl úspěšnější, než kdokoli čekal. Konečně si všimli, že chlapík s knírkem umí trénovat.
Je přísný. Traduje se, že pod ním se maká do mrtva.
V neděli se Krutjakov díval v napětí, věděl, že loď může uspět. „Věřil jsem. Od loňského mistrovství světa zvlášť.“ I tam byla jeho „párovka“ druhá.
Ještě v zimě na slajdu číslo dvě seděl Petr Vitásek. „Neměl výkonnost.“ Trenér sáhl po Karasovi, tak vznikl kvartet Kopřiva, Karas, Hanák, Jirka. „Udělali obrovskyj skok.“
Když dojeli, nemohl dojetím mluvit: „Já vděčnej, že jsem v Čechách. Jsem šťastnej a pyšnej na kluky.“ Přitom v Řecku nemusel být, každá cesta znamená potíže s vízy.
