Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


  • Úterý 22. srpna 2017 Bohuslav

V Praze zraje myšlenka pořádat OH

24 2000
P r a h a - Český olympijský výbor bez jakékoliv publicity a jen s minimálními náklady zkoumá možnosti na podání kandidatury pro pořadatelství olympijských her. Předseda ČOV Milan Jirásek v on-line rozhovoru se čtenáři iDNES prozradil, že už je zpracovávána předběžná studie, posteskl si však, že tato myšlenka nemá velkou podporu ze strany pražského magistrátu. "Jinde vychází iniciativa z kandidátských měst, u nás je to naopak, zájem je ze strany olympijského výboru," řekl Jirásek. Úvahy se váží k datu za dvanáct až dvacet let. Zde najedete odpovědi v on-line rozhovoru
S myšlenkou prozkoumat možnost pořádání olympijských her v České republice nastupoval Milan Jirásek se svými spolupracovníky v roce 1996 do úřadu předsedy ČOV. "Vážně se o tom mluví asi rok, ale ani na výkonném výboru ČOV neměla tato myšlenka jednomyslnou podporu," přiznal Jirásek.
"Podmínky bychom mohli mít jedině pro letní olympijské hry, zpracováváme v tomto ohledu první studie a vedeme první jednání," uvedl předseda ČOV v on-line rozhovoru a do závorky připojil poznámku "Bez nákladů". "Studii zpracovávají dva studenti fakulty tělesné výchovy a sportu jako diplomovou práci. Jde o zmapování toho, jaké jsou možnosti," rozvedl později svoji odpověď.
Velkým zastáncem olympijské kandidatury je podle Jiráskových slov někdejší předseda basketbalového svazu Jiří Zedníček. "Před rokem jsme na shromáždění Evropských olympijských výborů v Praze měli domluvenou schůzku s předsedou organizačního výboru her v Aténách, jenže on byl ještě dříve odvolán," posteskl si Jirásek.
Cenné informace si teď slibuje od Sydney, kde se chystá workshop pro uchazeče o olympijskou kandidaturu.
"Na konci šedesátých let se pro Prahu chystala podobná kandidatura na rok 1980, řada věcí byla dotažena už hodně daleko, ale nakonec vše ustoupilo kvůli tomu, že se nesmělo konkurovat Moskvě," připomněl předseda ČOV. "Všechny studie z té doby jsme si našli, abychom se z nich mohli poučit."
Předsedu ČOV však mrzí, že nenašel pro olympijskou myšlenku podporu pražského primátora. "Územní rozvoj počítá s pořádáním velkých sportovních podniků v Praze, ale s úzkým zaměřením. Pro tak rozsáhlý púrojekt, jakým jsou olympijské hry, zde není místo."

Odměny za medaile se v Austrálii danit nebudou
Hlavním tématem internetové debaty však byly hry v Sydney, na které už odcestovalo vedení české mise. Z odpovědí mj. vyplynulo, že sportovci odměny za olympijské medaile v Austrálii danit nebudou, ač to původně hrozilo.
Australské úřady nedávno oznámily, že podle zákonů země zde musí být zdaněn každý výdělek získaný na jejich území. Za ten hodlají považovat i odměny za medaile vybojované v Sydney.
"Naši sportovci dostanou odměnu za splnění úkolů celého olympijského cyklu, nikoliv za olympijské medaile. Australanům proto nebudou nic platit," odcitoval předseda ČOV nové znění směrnice pro odměňování medailistů.
Podle Milana Jiráska by se odměňování mohlo týkat zhruba desítky sportovců, aspoň takový je jeho odhad na počet českých medailí. Vedle tradičních favoritů předseda věří, že by mohli překvapit triatlonisté či předsztavitelům úpolových, zápasníci, boxeři nebo judisté. "Byl bych rád, kdyby černých koňů bylo celé stádo," poznamenal.
Autor: Jaroslav Beránek
MUDr. Milan Jirásek se narodil se 27. října 1936 v Praze v rodině lékaře, promoval v roce 1960 na lékařské fakultě v Hradci Králové, od téhož roku pracuje v Ústřední vojenské nemocnici v Praze ve Střešovicicích s tříletou přestávkou 1962-1965, kdy byl šéflékařem vojenského útvaru v Liberci u místní Dukly. Poslední čtyři roky pracuje jako lékař na poloviční úvazek.

Člen zdravotní komise lyžařského svazu, 1988-1990 jeho předseda, zúčastnil se čtyř zimních olympiád jako lékař, na páté v Naganu už jako předseda Českého olympijského výboru (zvolen 19. prosince 1996, v lednu 2001 hodlá znovu kandidovat).

Od roku 1990 je Milan Jirásek člen předsednictva Mezinárodní lyžařské federace FIS, vloni byl na valném shromáždění v Praze zvolen do exkutivy Evropských olympijských výborů.

Žena Zdena je bioložka, sedmatřicetiletý syn Milan je vědeckým pracovníkem na Technické univerzitě v Lausanne, sedmadvacetiletý syn Petr je advokátním koncipientem.

Přečtěte si rozhovor Václava Paciny s Milanem Jiráskem, který vyšel v Magazínu Mladé fronty DNES 20. dubna 2000:

Nejsem ani romantik, ani ouřada
Olympijskému šéfovi není komercializace her sympatická
Můj otec byl praktickým lékařem v Kouřimi, ordinaci měl v bytě. Stávalo se, že jej i v noci jednou dvakrát někdo vzbudil a hned se vydal k pacientovi. Za války, když nebyl benzin, tak i na kole. Občas ošetřoval i mne, míval jsem rozbitou hlavu nebo někde v klukovské rvačce utržil jinou ránu. Často jsem s ním jezdil po jeho doktorských návštěvách. Už když jsem viděl z auta ven, tak mě držel na klíně, a později, než se vrátil někde na vesnici od pacienta, jsem otáčel auto a byl jsem strašně hrdý, že jsem tam dal zpátečku.

V jedenácti mě naši poslali do Koleje Jiřího z Poděbrad, to byl internát poděbradského gymnázia, v primě jsem měl za spolužáka Václava Havla. Chtěli tam z nás vychovat nejen dobré studenty, ale měli jsme si do života přinést i výuční list z nějakého řemesla: chodili jsme do zámečnických, truhlářských a tiskařských dílen. A sportovali jsme, já plaval, hrál ping-pong, to mi šlo, a už jako malý kluk jsem byl vybrán k velkým, abych s nimi o svatodušních svátcích pádloval na Vltavě.

Ač jsem byl chlapec z polabské roviny, táhlo mě to na hory. Škola měla chatu v Malé Úpě a rodiče kvůli mně překládali Štědrý večer, abych mohl jet lyžovat. Vítězný únor tohle všechno pohřbil, zůstala jedenáctiletka. Že bych dělal medicínu, o tom jsem téměř do maturity nepřemýšlel. Bavil mě sport, a přitom mě zajímala fyziologie výkonu, a to mě vlastně přivedlo k doktořině. Ne snad že by mě především zajímalo léčit lidi, ale chtěl jsem pochopit lidské tělo. Ano, takhle to bylo.

Jsou pro vás jako předsedu Českého olympijského výboru olympijské hry něčím opravdu velkým, posvátným?
No, i když mě hřejí na duši a věnuji jim teď většinu svého času, nejsem romantik a idealista. Olympijské hnutí není rezervací ušlechtilosti, kam neproniknou nástrahy okolního světa. Je zranitelné.

Žijete ve světě, v němž touha mladých směřuje k velkému snu - vyhrát na olympiádě. Jak vás může překvapit, že někdo prodá své olympijské medaile?
Někdo? Vím o jediném případě, o Lukáši Pollertovi. Znám ho od deseti let, jezdil s rodiči lyžovat do Rokytnice, kde mám chalupu. Teď jako lékař pracuje v naší nemocnici na kardiologii a myslím, že dobře. Medaile asi prodal napůl z recese a pak, je to kluk, který má dobré srdce. A snad se mu tam nevešla v jeho pohledu už příliš zkomercionalizovaná a nabubřelá olympiáda.

Co vy soudíte o stále tvrdší komercializaci her?
Mně ten vývoj sympatický není. Ale pokud jsem ve své funkci, tak se nemohu dostat do role staromilce a představovat si, jak to bylo kdysi hezké a džentlmenské a více sportovní, a všechno nové negovat.

Předsedu MOV Juana Antonia Samaranche znáte dobře, provázel jste ho po Praze, byli jste spolu u Emila Zátopka. Jaký dojem z něho máte?
Jako šéf olympijského hnutí odstranil spoustu předešlého pokrytectví, našel k tomu odvahu. Má to ovšem důsledky, byznys se do her hrne horem dolem. Jde mu zřejmě o to, aby příliv financí a sláva olympiád stále stoupaly, aby to byla první událost na světě. Má v tom úspěch.

Byl tedy podle vás přínosem pro olympismus?
Určitě. Podařilo se mu po bojkotu her v Moskvě a Los Angeles hnutí sjednotit, nechal rozvinout asociaci národních olympijských výborů jako protivládu MOV.

Dalo se vůbec předpokládat, když svět je prolezlý korupcemi a úplatky, že by zrovna MOV byla půda, kam by tyhle zlořády nepronikly?
To sotva. I když bývá zatěžko stanovit hranici mezi tím, co je zdvořilost, pozornost, provize, a nakonec co je úplatek, tak přece jen MOV není obchodní organizací a při výběru pořadatelů her by nemělo existovat nic jiného než zdvořilost. Úplatkářskou aférou jsem byl velice zklamán.

Necítil byste se lépe v kůži prvního předsedy Českého olympijského výboru Gutha-Jarkovského a jeho vrstevníků, kteří organizovali sbírky, dostali třeba dvě stě korun na zimní hry, ale lidé to dávali z čistého srdce a neptali se, v jaké reklamě a na dresech jim to olympijský výbor vrátí??
No, musím říci, asi by se mi to líbilo víc. Nejsem povahou obchodník a necítím se jako ouřada. Ale ty dávné doby bych našim sportovcům už nepřál.

Ve své funkci nemůžete nepostřehnout, že sport se stále víc stává obchodem.
Hranice obchodu a nevkusu už byla překročena. Nedávno jsem byl jako člen předsednictva Mezinárodní lyžařské federace FIS na finále Světových pohárů v Bormiu. A tam na stupně vítězů si sjezdaři brali nejen své lyže, ale pověsili jim na ramena i boty, aby bylo vidět, v čem jeli. Narovnávali jim brýle, aby byl čitelný pásek s reklamním logem. Měl jsem dojem, že to byla spíš soutěž reklamních týmů, kdo přijde s vtipnější prezentací. Sportovci se podvolují, těžko se mohou bouřit.

Je ten kolotoč peněz opravdu nutný?
Ekonomicky jsou hry olympiádou sponzorů, těch velkých i těch malých. Čím jsou hry okázalejší, tím se na ně víc vážou sponzoři a tím se dá získat víc peněz. Majitelem her i jejich symboliky je Mezinárodní olympijský výbor. A tak sponzorské peníze jdou na olympijské hnutí, olympijskou solidaritu, olympijské výbory, mezinárodní federace a takhle to pokračuje až nakonec do našich sportovních svazů. Pokud by se her zmocnily privátní společnosti, peníze by mizely do soukromých rukou. To by byl definitivní krach olympismu.

Může se to stát?
Možná, kdo ví. Neodvažuji se tohle předvídat. Zatím na hrách vítězí euforie sportovců a bouřlivá nálada diváků.

Olympijská idea ještě funguje. Třeba Václav Chalupa, veslař, který je proti mnoha fotbalistům, hokejistům, tenistům venkovský chudák, prohlásil, že olympijské hry jsou pro něj to nejsvětější na světě, v životě.
Řekl bych, že je to také výchovou sportem, a to v tomhle případě veslováním. Já ho mám za džentlmenský sport. A Chalupův přístup mi z toho přímo čiší. Myslím si ostatně, že komercializaci her, na rozdíl od některých novinářů, sociologů či sportovních psychologů, nebere většina sportovců jako něco, co by jim mělo vadit.

Myslíte si, že naši sportovci se cítí jako vlastenci?
Jsou možná výjimky, ale naprostá většina vlastenecké cítění má. Stačí si všimnout, když třeba někdo vyhraje na mistrovství světa či Evropy, vezme si na sebe vlajku a obklusává stadion.

To je spíš móda, ne?
To nevím, jestli to je móda.

Dělají to všichni.
Úplně všichni to nedělají. A kdyby ke své zemi sportovec necítil nic, tak si vlajku na sebe nevezme.

Do přípravy na olympiádu investoval za čtyřleté období ČOV dvě stě milionů korun, sponzorské, částečně i státní peníze. Co bude asi stát jedna medaile?
To jsem takhle nikdy nepočítal a nehodlám to udělat. Ti sportovci, kteří v Sydney medaile nezískají, pomohou svým příkladem vychovat mladší nástupce, a tedy se zaslouží třeba o budoucí medaile. Ale nepopírám, že úvahy o ceně medaile mohou existovat. Od bývalého předsedy ČSTV a ČOV Antonína Himla jsem jednou slyšel, jak řekl: Dejte mi tři holky, které budou šermovat, a zaručte mi, že udělají jednu medaili na olympijských hrách. A já jim zaplatím šest roků studia v šermířských centrech, Budapešti, Paříži, ale tu medaili pak chci. Tady by se opravdu dalo vypočítat, co pak medaile stála. Jenže Himlův šermířský projekt se nikdy neuskutečnil.

Musíte ovšem přiznat, že bez jedenácti medailí z minulých letních her v Atlantě byste od sponzorů těch dvě stě milionů neměl.
Možná že ne, možná že ano. Bylo by to samozřejmě svízelnější. A nežeňte mě stále ke stroze ekonomickým výpočtům. Každá medaile je mnohem dražší, než lze vyčíslit. Je v ní celý život člověka, před medailí i po ní, se všemi příjemnými důsledky a někdy i nepříjemnými následky.

Stojí za to obětovat i zdraví za sportovní slávu?
To určitě ne, i když jsou sportovci, kteří ztrácejí pud sebezáchovy.

A mládí, to stojí za to obětovat?
To není oběť. To je krásně prožitý život obohacený o něco, co jiní lidé neznají. Jistě, jsou sporty, kde se trénuje i šest hodin denně. Jenže co houslista, který musel cvičit osm hodin denně? Asi to tak nebere, že obětoval mládí.

Na letní hry v Atlantě přicestovaly z Prahy desítky zástupců sponzorských firem. Žertovalo se, že jich je tam víc než sportovců. Kolik jich bude v Sydney?
Poměr sponzorů a sportovců má být asi jedna ku třem a vzhledem k délce jejich týdenního pobytu na rozdíl od dvou týdnů sportovců vlastně jedna ku šesti. Poznají atmosféru her, jejich náročnost, uvědomí si, jakou slávu přináší každé vítězství. Pak se s nimi lépe jedná. Ostatně nepřijedou tam za peníze určené sportovcům, ale za své. Neexistuje, že by sponzor cestoval na úkor sportovce. To bych byl schopen okamžitě odstoupit.

Mohl by existovat Český olympijský výbor bez sponzorů?
To by mohl, ale pak by byl jenom cestovní kanceláří, která by organizovala výpravu na olympijské hry, z větší části placenou Mezinárodním olympijským výborem. Nemohl by ovlivňovat přípravu, podporovat sportovce. Ani s penězi od vlády na reprezentaci bychom to nezvládli. Nepodporujeme jen špičkové reprezentanty, ale i mládež, sám olympismus, jeho tradici, myšlenku fair play. Jen pro sportovní třídy jsme za tisíce různých míčů a hokejek vydali tři miliony korun.

Někdy na začátku šedesátých let se tehdejší předseda ČOV Vodsloň zeptal na lyžařských běžeckých závodech, proč vlastně nestartují všichni najednou. Tahle zkazka se dlouho dávala k lepšímu jako příklad, jak funkcionáři nerozumějí pravidlům. No a dnes už hromadné běžecké starty máme na světě. Ale vy se jistě nemusíte ptát: Proč?
Jistě - větší vliv sponzorů spolu s televizí mění některé sporty, ten hromadný start je pro větší efekt a přehlednost, pro televizního diváka.

A nově vynalezené lyžařské sprinty se běhají i v městských ulicích, kde lze navěsit víc reklam, skáče se večer za umělého osvětlení, kdy je u televizorů víc diváků. Fandíte těmto změnám?
Je to nutné. To je boj o televizní přenosy, o jejich sledovanost. A sledované přenosy přilákají sponzory.

Sportovcům se tyhle změny občas zajídají.
Myslím, že si zvyknou. Co jim zbývá. Nemají na vybranou. Jejich sportovní federace potřebují peníze už také proto, aby mohly sportovce odměňovat.

Stal jste se daleko dříve lékařem než olympijským funkcionářem. Myslíte si, že je to spíše poslání než povolání?
Pokud to tak u někoho není, tak je to velká chyba. Jednak pro něj, ale hlavně pro jeho pacienty.

Řekl jste někdy pacientovi pravdu, že vbrzku musí zemřít nebo že je tak vážně nemocný, že mu hrozí smrt?
Vzít člověku veškerou naději, to jsem se nikdy neodvážil. Naše lékařská generace k tomu vychovávána nebyla. Ale uznávám, že někteří lidé by takovou pravdu rádi přijali, aby si zařídili své poslední věci na tomhle světě.

Jak jste se jako lékař vyrovnal za totality se státně řízeným dopingem?
Jako předseda zdravotní komise lyžařského svazu jsem byl povinen proti dopingu bojovat. Aspoň jsem si to myslel. Ale když jsem se staral o dopingové testy, začal jsem narážet na to, že pozitivní odhalení dopingu nikdy neznamenalo jeho definitivní prošetření. Existovali sportovci, kteří byli nějakým způsobem chráněni s tím, že pokud se podrobí takzvané státní péči, budou beztrestní. Do roku 1976 jsem pracoval jako lékař profesionál na sportovním lékařském oddělení. Jak se schylovalo k tomu, že doping se bude státně podporovat a kontrolovat, podal jsem si žádost o přeložení na ortopedické oddělení. Napsal jsem, že se praxe dostává do rozporu s lékařskou etikou a že můj zájem se přesunul na pohybový aparát.

Co teď s odstupem času soudíte o svých kolezích, kteří se dali vtáhnout do téhle státní péče o vrcholový sport?
Něco mi velí, abych to odsoudil, ale na druhé straně ledacos chápu. Podle některých kolegů bylo lepší, aby se doping dostal z rukou svádějících trenérů i amatérsky dopujících závodníků. Systém mohl pomoci k dávkování, které by nebylo nějak nesmyslné a přímo život ohrožující. Svou spolupráci si omlouvali tím, že pomáhají ochránit sportovce od toho nejhoršího. Je to ale správné stanovisko volit menší zlo? Člověk by neměl volit žádné zlo, a ne si říkat - volím menší.

Stále více prosakují názory, že vrcholoví sportovci mají vlastně na doping právo stejně jako špičkoví jedinci v jiných oborech, které však na rozdíl od sportovců nikdo nekontroluje. Není tedy boj proti dopingu něčím, co už patří džentlmenské minulosti?
Doping je unfair, je to podvod na soupeři.

Ale pokud všichni budou mít právo na doping...
Pak nastupuje druhý důvod, ohrožení zdraví. I hrozba smrti. Nejednou přišla.

Jenže lze namítnout, že sám sport ve vrcholovém pojetí s extrémním tréninkem zdraví ohrožuje.
Od čeho jsou tu trenéři, doktoři a metodici, aby tohle ohlídali?

Věříte jim?
Dnes už ano, alespoň většině.

Jste přítelem legalizace takzvaného lehkého dopingu a kriminalizace tvrdého?
Ne. Doping je doping.

U nás nikdy po listopadu nedošlo k zásadnímu přístupu k dopingové éře. Ani z hlediska novinářského, ani z lékařského. Vlastně nic se v podstatě neodhalilo. Ani vy jste o to nikdy neusiloval.
Myslím si, že by bylo asi nepříjemné se v tom hlouběji a hlouběji hrabat a mělo by to cenu, pokud by to ovlivňovalo nějakou současnou praxi. Sportovcům ostatně tehdy hrozilo, že pokud se nepodrobí, budou vyřazeni z péče o reprezentaci. Pamatuji si, že na předsednictvu lyžařského svazu jednou oznámili, že byla vrácena od hranic reprezentantka Havrančíková, poněvadž nesplnila nějaká kritéria. A já jsem si říkal proč to? A tak jsem začal do toho rýt a cítil jsem u některých lidí, kteří byli informováni, rozpaky. A přišel za mnou předseda kontrolní a revizní komise svazu a řekl mi: Neptej se na to. A já se až později dozvěděl, že Havrančíková odmítla podepsat takzvanou specializovanou péči. A tak ji nevzali na zahraniční soustředění. Proto bych sportovce, kteří tenkrát podlehli, nijak šmahem neodsuzoval.

Jako lékař jste vždycky měl blízko k lidem. Jak vidíte dnes naši společnost?
Někdy mi připadá, že žije daleko od morálních postojů a etiky. Ale setkávám se právě ve sportu i s lidmi, za které bych dal ruku do ohně a kteří mě dojímají. Co všechno jsou schopni udělat pro sport, zadarmo, na úkor svého volného času. A ti druzí se jim smějí. Ona tahle nikým neplacená láska ke sportu existuje, jenom se o tom neví a nikdo o tom nepíše. Cítím se zavázán těmhle neznámým, co stále něco organizují, nikdo jim nic nechce dát, a oni se s tím nějak vyrovnávají.

Ale přesto, na druhé straně žijete pro sport, kde třeba jedinec vydělá desetkrát nebo stokrát víc než nejlepší lékař, nejlepší fyzik, nejlepší umělec. Také třeba milion korun za den.
Já to každému sportovci přeji, ale není to normální. To přinesl byznys, protože tyhle závratné sumy sice vydělá sportovec, ale někdo to vydělá ještě na něm a třeba mnohonásobně víc.

Jako olympijský šéf dobře víte, že mnozí kdysi slavní sportovci z amatérských dob žijí na pokraji bídy.
Trochu jsme se začali starat o zákonodárství, které by zajistilo důstojné stáří alespoň olympijských medailistů.

Myslíte, že sportovci by měli mít důstojnější stáří než jiné vrstvy obyvatelstva?
No, já je nechci nijak vyvyšovat. Ale když se vrátím do antiky, tak olympijských vítězů si národ vážil už tehdy, neboť ho proslavili, dali mu pocit hrdosti, identity společenství, za které on bojoval.

Myslíte si, že se už zase definitivně vrátil pocit národní hrdosti vyprovokovaný nějakou sportovní medailí?
Rozhodným předělem bylo podle mne Nagano. Od té doby národ, pokud to tak mohu říci, soucítí v dobrém i zlém se sportovci daleko hlouběji.

Slzel jste někdy nebo plakal při sportu, nemyslím z bolesti, ale z radosti?
To mnohokrát, naposled, když vyhrála běžkyně Formanová na mistrovství světa.

Jaký byl váš největší zážitek z olympijských her?
Byly dva; ten první, když Jirka Raška zvítězil na můstku v Grenoblu 1968, byl jsem tenkrát mezi těmi, kdo ho vyhazovali do výšky. A ten druhý, zlatá medaile hokejistů v Naganu. To byl nepopsatelný pocit.

Vypadáte ve svých třiašedesáti zdravě, robustně, vyzařuje z vás radost ze života. Vděčíte za to sportu?
Uměl jsem si sportem neublížit, věděl jsem, jak bych si jím i mohl pokazit život. Nic jsem nepřeháněl. Sport mi přidal na životní aktivitě. Co ale platno, když biologické průzkumy prokázaly, že rozdíl mezi sportující a nesportující populací se v pokročilém věku stírá.







Najdete na iDNES.cz



mobilní verze