V sedm hodin ráno ho na letišti v pražské Ruzyni přívítala přítelkyně Jitka a rodiče, přátelé mu věnovali hokejový dres v národních barvách se jmenovkou a číslicí 1. "Jeden už si vezu s sebou ze Salt Lake, ale to vůbec nevadí. Tady z toho mám obrovskou radost, kluci měli dobrý nápad."
Nečekaly ho davy fanoušků jako zlaté hokejisty před čtyřmi lety. Na nezájem si ale stěžovat nemůže. "Přišlo mi přes 46 tisíc vzkazů," prozradil. "Jako následovník našich hokejistů se ale stejně necítím."
Českému týmu v Americe moc fandil. "Škoda, že jsem nemohl sledovat více zápasů. Viděl jsem jen to nešťastné čtvrtfinále s Ruskem." S malým dárečkem přispěchala i drobná přítelkyně Jitka. "Dostal ode mě pusu, moc jsem se na Aleše těšila."
Celou cestu domů hřála Valentu zlatá medaile. "Měl jsem ji v kapse a pořád jsem ji ukazoval." Jen při přestupech na letištích ji strkal do batohu. "V detektorech by pořád pípala," vysvětlil. V Praze už vystavil medaili na hrudi, bylo vidět jak ho těší, neustále se usmíval. Ochotně odpovídal na desítky otázek novinářů, plynule přešel do angličtiny při dotazu anglicky hovořícího reportéra. Byla na něm znát velká pohoda.
"Těším se už domů, hlavně za bráchou," prozradil rodák ze Šumperka. "V klidu se pak znova podívám na své olympijské skoky. Vím, že tam byly nějaké chyby." Ty už Valentu mrzet nemusí, při oslavách chystaných v Šumperku totiž zase vytáhne z kapsy zlatou olympijskou medaili. "Rodiče, kamarádi... Asi to bude velké. Po závodě v Salt Lake City jsem čtyřicet dva hodin nespal. Teď to asi bude podobné."
