Rozhodl se velmi rychle: "Tohle byl můj poslední závod. Končím s kariérou," oznámil. "Plavání je už někde jinde. Kolem mě vyrostla nová generace, které nestačím."
Bylo smutné to poslouchat. Syn lékaře fotbalového klubu PSV Eindhoven se totiž zdaleka neproslavil jen tím, že jeho jméno snad nikdy nenapíšete napoprvé správně. Je legendou plavecké stovky, královské disciplíny her. Z velkých akcí má doma tolik medailí, že by si jimi mohl vydláždit obývák.
"Patřím ale ke starým časům Alexe Popova," prohlásil.
Na olympiádě v Atlantě 1996 překvapil dvěma čtvrtými místy. To mu bylo 18 let. Za čtyři roky v Sydney poprvé opanoval stovku. Přidal k tomu triumf na dvoustovce volným stylem, kde porazil i Iana Thorpa. Do kufru k tomu přiložil ještě dva bronzy. A v Aténách 2004 to nebylo o moc horší: jedno zlato, dvě stříbra.
"Olympiáda pro mě byla vždycky něco extra," vyznal se. "Pamatuju si, jak jsem se jako malý kluk díval v televizi na hry v Soulu. Moc jsem obdivoval Američana Matta Biondiho. Chtěl jsem díky němu také něco dokázat."
Povedlo se.
Sympatie si mimo svých výkonů v bazénu získával i tím, že se nikdy neschovával za obvyklé fráze.
Jako jeden z mála sportovců se třeba před letošní olympiádou odvážil apelovat na dodržování lidských práv v Číně. "Měl by to po Číňanech požadovat i šéf mezinárodního olympijského výboru pan Rogge," soudil van den Hoogenband.
Právě v Pekingu 2008 chtěl dosáhnout na třetí olympijské zlato ve stovce za sebou. Aby na ni měl dost energie, odhlásil se z dvoustovky. Ani to mu tentokrát nepomohlo.
Být v jakémkoli závodě pátý, to je pro něj velký nezvyk.
I proto končí.
Tuší, že zlepšovat se už nebude.
Třeba teď z dcery Daphne vychová budoucí šampionku. Nebo naváže na tátovo řemeslo, má přece vystudovanou medicínu. To všechno je možné. Že ale ještě někdy vyhraje olympiádu? To už ne.
