"Činí dojem grandiózního oltáře, kde bude obětován jeden z největších divů lidské síly, pružnosti a odvahy - lyžařský skok delší 65 metrů!" Nádherné horské jitro, obzor růžoví za alpskými velikány. Od hotelů valí se proudy pěšího obecenstva a nepřehledná řada saní rozehrává symfonii rolniček.
Pod "oltář" se dostaví i jistý Rudolf Burkert. Skákat umí. "Ve vzduchu zlomí tělo v úžasný předklon, aby v bezvadném stylu dopadl." Kroužení rukama za letu k tomu. Tedy stylová vybroušenost, nic víc si tehdy nebylo možno představit. Ve sdruženém závodě skáče vůbec nejdál, 62,5 metru, ale následný běh mu vystačí na desáté místo. V závodě ve skoku prostém dosahuje délek 57,0 a 59,5 metru.
Bronzová medaile pro závodníka, který nepochází ze Skandinávie? Sportovní tisk to označuje za prvořadou senzaci. Trvalo 28 roků, než to dokáže další Středoevropan - Harry Glass z NDR v roce 1956 v Cortině získává bronz. A čeká se 40 let na další československou skokanskou medaili, pro zlato doskakuje v Grenoblu 1968 Jiří Raška.
Němec, Sudeťák, jako by se po válce nerad připomínal. Vždyť ani jeho jméno se v literatuře shodně neuvádí. Mnohdy se píše i Purkert. "Snad to bylo i ze snahy jeho jméno jaksi počeštit," říká znalec lyžařské historie Martin Bartoš z Vrchlabí. "Ale i sudetští Němci vyslovovali tohle jméno Purkert, vím to, moje babička byla Němka."
Burkert žil v tehdejším Polaun, dnes Polubný, a pracoval tam v Riedelově sklárně. "Ta zaměstnávala vynikající německé lyžaře jako skláře, zámečníky nebo šoféry," říká Bartoš. "A závodil za klub Windsbraut Polaun, Větrnou nevěstu z Polubného." Byl to zřejmě žertéř, s příjemnou, usměvavou tváří, dobře rostlý, svalnatý. Fotografie z Mořice jej zachycuje v náručí mondénní dámy, text pod snímkem tvrdí, že zrovna po polibku.
Svatbu si okrášlí po svém. Na stráni před kostelem v tehdejším Grunwaldu v Orlických horách, dnes Orlické Záhoří, si postavil sněhový můstek a skáče na něm už ve svatebním úboru s nevěstou v náručí. Co chcete - patřil k nejlepším skokanům tehdejší Evropy.
Burkert byl Němec vědomý si své národnosti. Na reprezentačním svetru, dokládá to soudobý snímek, nosil v Mořici pod československou vlajkou znak HDW, Hlavního svazu německých spolků pro zimní sporty. Sdružoval tehdy 15 500 Němců z Krkonoš, Jizerských hor a Šumavy. Němečtí lyžaři usilovali o samostatnost nejen jako svaz v Mezinárodní lyžařské federaci, ale také jako svébytná výprava na olympijských hrách. Nakonec se podřídili a na zimní olympiádě ve Svatém Mořici závodili za Československo. Jen si ponechali svůj znak s HDW a jedlí.
Ve dvacátých letech měli němečtí skokané nad českými značnou převahu. Ti "sice skáčí s vervou, mají délku, pracují dobře tělem, ale odrazí se sedlácky a dopadnou hřmotně". Dnes - ty chyby se nevytratily - se tomu říká předčasný odraz a doskok bez telemarku.
Tehdejší břitký analytik si všímá i toho, v čem skáčou Němci, jak jsou elegantní i v oblečení. Kdežto český vlasatý mládenec? Prý je také na můstku k vidění ve strakaté košili se šlemi a v manchestrových jezdeckých kalhotách s tlustými punčochami.
Oko rozhodčího už tehdy s uspokojením spočinulo na závodníkově stylu, na pohybové eleganci. Takže estétství, jež se prý nesrovnávalo s českým přístupem k životu.
"Je to příznačný slovanský rys povahový," odvažuje se usoudit Zimní sport. "Na jedné straně Krkonoš najdete čisťounké pruské domky, krásné jako klícky. To jste u Němců. Na druhé straně najdete chajdy na spadnutí, o čistotě nemluvím, v pestrém nepořádku - jen když to uživí. To jste u nás." Rudolf Burkert pocházel zřejmě z té klícky.
