V mezičase tam byla několikrát, v roce 1975 dokonce ve Velké Británii působila coby gymnastická trenérka. Londýnem se naposledy procházela před třemi týdny. Natáčela dokument o zlatém gymnastickém úspěchu na olympijských hrách.
Před 64 lety ji britská metropole uchvátila, byť v ulicích nechyběly rozbořené domy coby pozůstatky války. Poprvé tehdy letěla letadlem, užasle koukala na typické londýnské autobusy, tzv. double-deckery.
Radost a bolest
Opět se podívala do tehdejší závodní haly. "Zvenku je stejná, ale uvnitř teď staví bazén," řekla. Na kolejích Svaté Heleny přivedla k údivu své průvodce, když hledala střechu, na níž se před lety s kamarádkami fotily. "Říkali mi: To bylo strašně nebezpečné, to jste nemohly udělat. Ale udělaly," rozesmála se.
Veselé zážitky jí však při vzpomínání často překryl smutek. A čtyřiaosmdesátileté vitální bývalé gymnastce se zachvěl hlas. "Velká radost a velká bolest," tak popisuje londýnské hry. Zlatá medaile gymnastického družstva totiž přinesla jeden z nejsmutnějších momentů české olympijské historie.
Jedna z gymnastek, Eliška Misáková v průběhu her onemocněla dětskou obrnou, právě Růžičková jako nejmladší členka týmu ji nahradila. "Bylo to obtížné," netají. "Jako družstvo jsme si řekly, že budeme bojovat o vítězství, a když vyhrajeme, také Eliška vyhraje. Nám se to podařilo, ale ona bohužel zemřela."
Když před třemi týdny procházela olympijským areálem, dýchla na ni atmosféra sportovního svátku. "Ještě to bylo staveniště. Teď už to bude určitě krásný," představuje si Věra Růžičková.
Za pár dnů, po 64 letech vpluje opět do olympijské atmosféry. Z tribuny olympijského stadionu coby čestný host na pozvání Českého olympijského výboru zhlédne slavnostní zahájení. Zajde na gymnastiku, plavání i do tenisového Wimbledonu. Užít si olympiádu.
