V pátek převzal v sídle Českého olympijského výboru Cenu Oty Pavla za celoživotní propagaci sportu a šíření olympijských hodnot v publicistice.
Jak dlouho vlastně působíte v televizi?
Jako študák jsem tam přišel v roce 1971 coby externista, nastálo to bylo od roku 1977. Jednou jsem to počítal a komentoval jsem 34 sportů, ale hlavně jsem dělal atletiku, s tou jsem od začátku.
Vaší první velkou atletickou akcí byl evropský šampionát 1978 v Praze. Co se vám vybaví při vzpomínce na přenosy ze Strahova?
Tehdy jsem pracoval jako režisér druhého okruhu přenosů. To byla novinka. Nevím, jak ve světě, ale u nás to bylo vůbec poprvé, stejně jako na evropských atletických šampionátech - druhým okruhem se zmnožilo pokrytí dění na stadionu. Takže když se třeba běželo finále patnáctistovky, na což se soustředil první okruh, ale zrovna házel německý koulař, tak od nás měla německá televize druhý signál a němečtí diváci dostali přímý přenos z koule. Tenkrát se západoevropské televize podivovaly, že to jako členové tehdejší východoevropské Intervize vůbec umíme, ale zvládli jsme to.
To je vzpomínka spíše technického rázu, ale máte nějakou osobnější?
V roce 1978 jsem si po vysoké škole kroutil vojnu ve Znojmě a kvůli tomu šampionátu jsem zdrhnul z útvaru. Takže jsem vlastně dezertér. Utekl jsem sklepním oknem, věděl to jen můj přímý nadřízený, rozumný kluk, takže se to nějak ututlalo. A atletice jsem zůstal věrný, později jsem byl na deseti světových šampionátech, v letech 1997, 1999 a 2001 jsem komentoval i všechny tři zlaté závody desetibojaře Tomáše Dvořáka. Ale zlatou éru Romana Šebrleho včetně jeho olympijského triumfu v Aténách 2004 nebo titulu mistra světa z roku 2007 už jsem přenechal mladšímu kolegovi Michalu Dusíkovi.
Když se vrátíme k technickým záležitostem - dá se situace ze Strahova 1978 srovnat s dneškem?
Dneska už je víc souběžných přenosů naprosto normální záležitostí. Když jsme v březnu dělali halové mistrovství Evropy v atletice v O2 areně, tak běželo tuším pět souvislých přenosů. Která televize chtěla, mohla si střihnout svoji favoritku nebo favorita naživo.
V televizi jste však nepůsobil jen v roli komentátora...
Taky jsem dělal dramaturga, Branky, body, vteřiny, vymýšlel jsem pořad Sport ve světě, protože jsme společně s Eurovizí přešli na distribuci vzájemných satelitních výměn. V devadesátých letech jsem se postupně začal věnovat mezinárodně-přenosovému dění, tak jsem komentování řady sportů musel pustit, ale atletika mi ještě na dlouhý čas zůstala.
Ve skvělé společnostiCenu Oty Pavla za celoživotní propagaci sportu a olympijských ideálů v publicistice uděluje Český olympijský výbor od roku 2009 v souvislosti se 110. výročím svého založení. "Ocitl jsem se ve skvělé společnosti," reagoval letošní držitel Vladimír Drbohlav, který se tak zařadil po bok svých předchůdců Jaroslava Šálka, Karla Maliny, Otakara Černého, Lumíra Proppera, Petra Feldsteina a Aleše Procházky. |
Máte za sebou nemálo olympijských her. Kolik vlastně?
Když nepočítám zimní hry v Sarajevu 1984, kde jsem byl jako reportér do začátku olympiády, ale pak jsem se vrátil, protože jsem neměl akreditaci, tak jich od zimní olympiády v Calgary 1988 bylo čtrnáct. Zimních i letních. Od Albertville 1992 jsem nechyběl ani jednou.
Na letní olympiádě v Soulu 1988 jste nepracoval?
To souvisí s hrami v Calgary. Tam jsem byl jako člen společné operativní skupiny Intervize a Eurovize, do které jsem se dostal díky konkurzu. Jenže jsem v Calgary bydlel u kamarádky, která tam kdysi emigrovala, prostě jsem se nechoval jako občan socialistické vlasti. Tady mě pak někdo z televizní výpravy, jeden technik, kterého jsem ani neznal, udal, takže jsem do Soulu nesměl. Ale k něčemu to zase bylo dobré...
Copak jste po tom udání nebyl naštvaný?
Možná zkraje, ale jen trochu. Díky tomu jsem se pak mohl v Praze podílet na vzniku Olympijského studia - ze Soulu totiž začalo chodit víc signálů. Tak jsem vzal svoji hlavu, množství olympijských statistik, khaki košili a začal dělat ta studia. Předchozí Calgary ovšem bylo strašně zajímavé i jinak, navázal jsem tam spoustu kontaktů s lidmi od výrobců televizních signálů.
Můžete přiblížit, jak se za ty dlouhé roky změnila tvorba sportovních přenosů?
Ohromným způsobem, a to vzhledem k řadě technologických změn. Nejpodstatnější je nová kvalita obrazového sdělení, používají se speciální techniky a kamery, které mohou přiblížit akci z prostoru, kam se dřív nedostaly. Dřív přenosy vlastně suplovaly diváka, ale dneska se dostáváte do fascinujících detailů, na olympiádách třeba ve střelbě, v šermu a mnoha dalších sportech. Do takových, které z tribuny nejsou vidět. Přímý divák ale, pravda, zase zažívá tu úžasnou olympijskou atmosféru plnou vzájemnosti.
Vaše současná funkce v televizi zní „vedoucí olympijských operací“...
Moje šílené tituly jsou naprosto na draka. Ke své hrůze jsem zjistil, že jsem vedoucí zahraničních operací kanálu ČT Sport, ale jinak jsem byl dlouhé roky vedoucí oddělení mezinárodních přenosů. To poslední někdo vymyslel, aby to znělo hrdě, a přitom to bylo funkční.
Traduje se, že jste si na atletickém mistrovství světa v Göteborgu 1995 vytvořil čtrnáctihodinovým pobytem na komentátorském stanovišti osobní rekord. Jak tomu došlo?
Od rána běžel desetiboj a různé kvalifikace a rozběhy, už tam se mnou byl Michal Dusík. Dopolední blok skončil, ale desetibojaři měli přes poledne tyčku, která byla dlouhá, protože desetibojařů bylo hodně. A tyčka, kterou jsem dělal já, zatímco Michal měl pauzu, se plynule přelila až do odpoledního bloku. Navíc bylo chladno a větrno, takže od Göteborgu už znám pastilky proti nachlazení a různé „drogy“ na uvolňování hlasivek. Bez nich bych to neodkomentoval.
Atletiku, s níž jste začínal, už tedy nekomentujete?
Naplno jsem ji dělal ještě v roce 2010, ale na olympiádě v Londýně už jsem nestíhal, měl jsem povinnosti v londýnském studiu. Takže v Riu možná udělám nějaké kvalifikace, ale spíš jako výpomoc, protože mám víc a víc povinností ohledně organizace a zabezpečování přenosů. Což mě mrzí, protože klotové rukávy přenosy ze závodů nahradit nemůžou.
