Sportovní tragédie je dílem okamžiku. Zezadu se přiřítí Ital Favalli a sestřelí Loose k zemi. Čech není klasifikován. Dodatečně však obdrží bronzovou medaili. „Organizátory trápilo svědomí. Na posledním kilometru jsem totiž byl v ochranné zóně,“ vysvětluje.
„Tady ji mám,“ sahá do vitríny. Vitální veterán oslaví v úterý devadesáté narozeniny, je čtvrtým nejstarším žijícím českým olympionikem.
Primát drží třiadevadesátiletý basketbalista Jiří Čtyřoký. „Svých šest závodních kol jsem věnoval muzeu. Dali mi za to jedno nové, francouzské Fort,“ ukazuje stroj, který stojí v obývacím pokoji pražského bytu.
„Má dvanáct převodů. Já měl na olympiádě v Berlíně jen tři.“ Byl to tehdy závod na ostří nože. „Pumpičky jsme měli ocelové, žádný dural. Belgičané je vytáhli a začali do nás mlátit. Taková sprosťárna!“ vzpomíná.
Hrám vládly hákové kříže a Hitler, nacisté se vytahovali před světem. Olympijská vesnice? Luxusní jednopatrové vily. „A jídla tolik, že jsme ho nestačili sníst.“
Když česká výprava kráčela po Olympijském stadionu, stál Hitler vpravo. Loos zavelel „vlevo hleď“ a Čechoslováci od vůdce demonstrativně odvrátili hlavu. „Šlo o otevřenou provokaci. Už ani nevěřím, že jsem měl takovou odvahu.“
Za protektorátu musel na nucené práce do dejvické továrny Askania, v pískovně a brusírně vyráběl ponorkové díly. Zničil si tam plíce.
Po válce plival krev, onemocněl tuberkulózou. „Lékař mi řekl: Jednu plíci máte roztrženou. Přesto jsem dál trénoval.“ V prvním ročníku Závodu míru skončil v roce 1948 šestý. „Víte, já měl bohatý život,“ povídá.
V mládí se vyučil typografem, při práci vystudoval filozofii, za mobilizace velel baterii protiletadlového dělostřelectva. V roce 1947 si otevřel malou tiskárnu.
„Pak přišel bolševik a udělal ze mě potrubáře.“ Na druhý Závod míru už nesměl, byl politicky nepřijatelný.
Ale k velké cyklistice se vrátil. O deset let později jako reprezentační trenér. „Za socialismu jsem byl jediný, který neměl legitimaci KSČ.“ S přestávkami vydržel ve funkci patnáct let.
„Občas mě vyhodili, když sehnali vhodnějšího soudruha. Pak mě zase oprášili a vzali nazpět.“ V devadesáti letech srší energií. „Rekonstruovali jsme podkroví a děda tahal po schodech kýble i dlaždičky,“ říká jeho vnuk Petr Andrýsek.
„Nemůžu se dočkat, až bude březen a zase sednu na kolo,“ těší se Loos. „Skoro jednu plíci mám pryč, ale jinak jsem úplně zdravý.“ Jen dcera, zdravotnická laborantka, lamentuje. „Nerada mě na kole vidí.“
 Miloslav Loos s olympijskou medailí z Berlína. |
