Už po přistání na ultramoderním letišti mě zaskočili dva výběrčí kuponů od našich zavazadel. Jeden nevěděl o druhém. Zato každý chtěl kupony. Proč, proboha? "Tady budou všechny funkce ztrojené," věštil jsem tehdy. "Kdyby jen ztrojené," odpověděl mi veslař Karel Neffe.
Měl pravdu. Pochopil jsem po vjezdu do novinářské vesnice. Policistka mi zkontrolovala akreditaci.
První hosteska mě dovedla ke dveřím u recepce. Druhá od dveří k pultu. Třetí mi dala klíč. Čtvrtá si to zapsala. Pátá mě vedla od pultu ke dveřím. Další čtyři čekaly u vchodu do domu C4, kde jsme ubytováni. Všechny se mile usmívaly, chtěly pomoci a říkaly: "Welcome." Ale...
. Olympijský deníkZvláštní zpravodaj MF DNES v Číně Tomáš Macek píše své postřehy z dějiště her |
Nebylo jich trochu moc? Neodvažuji se ani tipovat, kolik lidí je v Pekingu zaměstnáno pro větší slávu těchto her. Milion? Pět milionů? Nakonec, co je to pět milionů v Číně. Zrnko v poušti Gobi.
K večeři žádám u linky v jídelně o hovězí s rýží. Servírku, která mi ho dává na talíř, přitom podporuje pět dalších a šest kuchařů navrch, pohledy upřené na mě. Nedivím se. Už ne.
Ani "bláznům se sekačkami", jak nazývá český šéftrenér Pultera armádu zahradníků, kteří na trávníku u vodáckého kanálu vysekávají sekačkami písmena tvořící z dálky nápis: "One World, one dream." Jeden svět, jeden sen.
A co potom funkce cvičných fanoušků? Trenéři čínských vodáků si je objednali na trénink. Dvacet dobrovolníků tedy běhalo při jízdách domácích reprezentantů podél trati a hulákalo na ně, aby navodili závodní atmosféru.
Koho asi uvidím zítra? Hlídače výsledkových listin? Ochranku gymnastické kladiny? Ne, nepřekvapí mě. Slibuju.
