Plný rituálů a ustálených zvyků.
Hlavně nic nepokazit před čtvrtfinále, které dnes rozhodne o všem!
"Kluci jsou dost pověrčiví. Každý má něco," říká masér Petr Bílek.
Jágr sedí zásadně v rohu kabiny. Před zápasem se na chvíli uvelebí na zemi. Chodí poslední na led, hned za Langem a Ručinským. Před zápasem si vždycky stoupne na modré čáře až úplně k mantinelu. Pokřižuje se.
V týmu je podobných obyčejů víc.
Před utkáním si hráči dají tatranku a kávu. Do haly Palasport se vypravují ve dvou skupinách, ta první vychází z olympijské vesnice dvě a půl hodiny před zápasem a cestu zvládne pěšky.
Ustálené pořadí má i masírování. První jde Bílkovi pod ruku obránce Špaček, poslední Malík, který končí dvacet minut před nástupem na led.
Diskžokejem týmu je útočník Výborný. Předzápasový playlist je pevně daný. "Začíná se českými hity 80. a 90. let. Následuje Kabát na rozpumpování. A poslední písnička před rozbruslením je poprocková I Wanna Rock, co udělala Eliška, holka mého kolegy Vlašice, společně s Milanem Hermanem ze SuperStar," popisuje masér Bílek.
Už je čas k odchodu z kabiny?
Pokud ano, hráči obkrouží kolečko kolem stolu, plácnou si pro štěstí s fyzioterapeutem Kolářem a jde se na led. I tohle putování má svá pravidla, vychází ještě z loňského zlatého šampionátu ve Vídni. První si vykračuje gólman Vokoun, jako poslední "naganští" mazáci.
V přestávce si někteří hráči neberou hokejku do kabiny, raději ji opřou na chodbě o stěnu. To je další obřad.
A když se vyhraje, křičelo se v reprezentační kabině od nepaměti "Amatérům – rum!" Jenže letos to tak není – od ledu se musí projít dlouhou mixzónou mezi novináři, tým se tak trousí postupně.
Hokejisté jsou na své ceremonie hákliví. V kabinách týmů NHL se třeba nesmí za žádnou cenu šlápnout na velký znak uprostřed místnosti, za porušení se platí pokuty. To v české kabině není tak důležité dívat se pod nohy. Místo jednoho velkého má každý hráč před svým místem menší kobereček se státním znakem. Šlapat na něj? Povoleno.
Ale – znáte to. Co když nakonec i tohle přinese smůlu?
