Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


  • Úterý 22. srpna 2017 Bohuslav

Vydržím víc než normální lidi, říká Nikola Sudová

O BERLÍCH. Ještě před týdnem neudělala Nikola Sudová bez berlí ani krok. | foto:  Michal Sváček, MAFRA

2 2010
Při té smůle, která ji potkala, má jednu velkou výhodu: není křehká žena. Ostatně od dámy, která sebou dobrovolně mlátí o zmrzlý sníh do té doby, než vypiluje skoky k dokonalosti, se to snad ani čekat nedá. "Bolest mi nevadí," tvrdí akrobatická lyžařka Nikola Sudová (27).

Na olympiádě ve Vancouveru chce závodit navzdory přetrženému křížovému vazu v koleni. Pořád věří, že má šanci na medaili. Kvůli ní odmítla operaci. "Porvu se o to," říká.

Týden po ošklivém zranění začala trénovat na rotopedu. "Ty berle jsem chtěla odhodit co nejdřív. Jsem netrpělivá a to zranění jsem už po několika dnech vůbec necítila."

Program má nabitý tréninkem i prohlídkami u doktorů a fyzioterapeutů, proto rozhovor vznikl po telefonu. Nečekejte žádnou depresi, Sudová se během hodinového povídání několikrát halasně rozesmála.

Co máte v diáři poznamenáno u data 13. února?
Nemám diář.

Ten den se na olympiádě jede váš závod v boulích. Už střiháte metr?
Spíš ho nastavuju. Ten čas teď pádí hodně rychle. Potřebovala bych co nejvíc zpevnit svaly kolem kolene, aby závod vydrželo. Je to paradox – kdybyste se mě ptal před tím zraněním, odpověděla bych, že chci závodit zítra. To čekání mi přišlo hrozně dlouhé, teď jde čas proti nám.

Jaké jsou podle vás šance, že na olympiádu skutečně odjedete? Najde se hodně lidí, kteří vám řeknou, že to je utopie.
Procenta ze mě nedostanete. Jiné číslo by vám dali lékaři, jiný údaj by byl ode mě. Já věřím víc. Noha už nebolí, zatím necítím žádné omezení, ale při plném zatížení a hlavně na svahu se to může samozřejmě změnit.

Kdy se definitivně rozhodnete?
Už 3. února musím dát vědět Českému olympijskému výboru. Prohlédnou mě lékaři výpravy, zatím je moje nominace podmínečná. A konečné rozhodnutí, jestli půjde závodit, udělám až já. Až jak se budu cítit.

Většina lidí by to už dávno vzdala, ale chápu, že jinak to řeší sportovec, který se čtyři roky připravoval...
...je to 12 let! Měl to být vrchol mé kariéry, výkonnost šla pořád nahoru, tady jsem to měla potvrdit. V závodě, který trvá půl minuty. Sen byl medaile z olympiády. A to trvá! Kvůli tomu riskuju. Kdyby šlo o závod Světového poháru, nestálo by mi to za to. Ani kvůli mistrovství Evropy nebo světa bych do toho nešla. Ale i tak mi to nestojí za to, abych si urvala obě kolena nebo měla nějaké trvalé následky. Přece jen tady ještě je nějaká naděje, že bych vydržela do další olympiády. Kdyby mělo jít o trvalé následky, vykašlu se na to.

Co vás bolelo zatím v životě nejvíc?
To poslední zranění z amerického Deer Valley. Ucítila jsem prasknutí a pak takovou tupou bolest, rozlila se do celého těla, hraničilo to až s omdlením. Ležela jsem asi tři minuty na svahu a hlavou mi běžely myšlenky, že je olympiáda asi v čudu. Z toho mi bylo možná víc špatně než z té bolesti.

Většina lidí by čekala na pomoc, ale vy jste odmítla odvoz na nosítkách.
Chvíli mi to trvalo, ale když ta největší bolest pominula, byla jsem schopná rozumně uvažovat a nosítka mi přišla zbytečná. Sjela jsem to dolů po svých, ale bylo mi jasné, že to není vůbec v pořádku. Chtěla jsem to zkusit rozhýbat.

Jako nezničitelná Xena. Co zubař? Toho se taky nebojíte?
(směje se) To je jiná. Jsem strašpytel. Preventivní prohlídky pořád odkládám. Říkám si, že zajdu před zimou, abych měla klid, ale většinou to nikdy nestihnu. Naposledy jsem tam byla před rokem, naštěstí mi nic zásadního nedělali.

Vrtání zubu vás bolí?
No, je to určitě snesitelnější, než když vám praskne křížový vaz, ale je to nepříjemné. Mám hodnou paní doktorku, která se mě ptá, jestli to při vrtání bolí a jestli nechci nějaké injekce. Odpovídám, že ne. Ale musím říct, že když mi brali z kolene krev nebo mi do něj něco píchali, tak jsem to zvládala líp než to vrtání. Tahle "lahůdka" trvá totiž mnohem delší dobu.

Kdy jste přišla na to, že máte posunutý práh bolesti?
Třeba při tom prvním vyšetření po zranění. Doktor Hospodár mi to koleno vzal a točil s ním různě do strany, ani jsem necekla. Říkal mi: "Ty asi vydržíš hodně, co?" I moje fyzioterapeutka kroutí občas hlavou, jak silnou tlakovou masáž vydržím. Ségra třeba zvládne daleko míň.

Nikola Sudová poprvé po zranění na lyžích s ortézou Nikola Sudová poprvé po zranění na lyžích s ortézou

Nikola Sudová poprvé po zranění na lyžích s ortézou.

A co jako malá? Brečela jste často?
Moc ne. Pamatuju si, jak jsem si jako capart hrála na pískovišti, nějak mi ujely nohy a vzala jsem to bradou o ten betonový obrubník. První mou starostí bylo, že jsem si ušpinila kalhoty od písku. Běžela jsem si je domů umýt. A jak jsem je drhla, do umyvadla mi kapala krev. Až když jsem se koukla do zrcadla, začala jsem vřeštět. Ale za chvíli jsem přestala. Byla jsem zvyklá, že jsem občas omlácená. Kamarádila jsem hodně s klukama a vyrůstala ve sportovním prostředí, kde se na pláč a nějaké rozcapování moc nehrálo.

Už chápu, proč jste si vybrala takhle drsný sport. Boule jste začala jezdit ve třinácti. Nikdy jste nepřemýšlela o tom, že třeba na tenisovém kurtu by vám bylo líp?
Ani ne.

Upnuté módní šaty, maximálně červené od antuky.
V zimním kompletu je zase teplo. (směje se) Akrobatické lyžování je někdy opravdu rasovina. Ty modřiny do sukně nejsou moc prima, ale vydržet se to dá. A zase na mě kluci obdivně koukali a říkali mi: "Ty jo, ty jsi dobrá, že sebou praštíš a jedeš dál. Taková tvrdá žena." (směje se) Mám víc kamarádů mezi klukama, víc si s nimi rozumím.

Ale je to i tím, že jsem chodila na sportovní školu a teď se zase pohybuju pořád po horách...
Rozhodně si nepřipadám nějak míň žensky. Taky se cítím dobře v hezkých šatech a mám ráda kosmetiku. Nikdy jsem netrávila hodiny u zrcadla, ale i já chci být někdy utěšovaná. Jen tolik nebrečím a nefňukám.

Nikdy jste s tím nechtěla seknout?
V pubertě jsem měla rok, kdy se mi nechtělo na trénink, táta mě musel do všeho dokopávat. A jsem mu vděčná, že to pro mě dělal. V tu dobu bych radši byla doma nebo s kamarádkami.

Co všechno jste sportu obětovala?
Je to všechno, co se vejde pod slovo ČAS. Sportu jsem obětovala víc jak polovinu svého času v životě. Neměla jsem ho na rodinu a přátele. Na koníčky. Ráda si jdu zahrát tenis, squash, golf nebo si zalézt na stěnu či do skal. Kvůli akrobatickému lyžování jsem každý rok šest měsíců v cizině. Bez něj bych mohla být víc doma, rychleji dostudovat, mít lukrativnější práci...

A mohla jste být teď zdravá. A co teprve za dvacet let, kolena vás budou asi hodně bolet.
Počítám s tím. Z každého vrcholového sportu máte nějaké zdravotní následky. Z atletiky jsou to třeba bolavé kotníky, z tenisu lokty, u nás zase kolena.
K tomu mému zranění můžete klidně dojít i tak, že uklouznete na chodníku. Už jsem si taky vyslechla, že budu v padesáti na vozíku. Nemyslím si to. Táta taky dělal akrobatické lyžování, předtím vodní lyžování a je v pohodě. Sportovní kariéra se na mém zdraví určitě nějak promítne, ale neviděla bych to tak tragicky.

Co z akrobatického lyžování nejvíc bolí?
Nejvíc asi záda, boční svaly na bedrech, protože jak sjíždíte boule, jdou záda naproti nohám. Kolena trpí nejvíc při dopadech po skocích. Zvlášť když je neprovedete technicky optimálně. Pokud je nedotočíte nebo přetočíte, musíte to vyrovnávat právě koleny.

Nikola Sudová s ortézouNikola Sudová s ortézou

Nikola Sudová neztrácela optimismus ani v nejtěžších chvílích po zranění.

To byl i důvod toho vašeho zranění?
Nebylo to po skoku. Stalo se to uprostřed tratě, dostala jsem se trochu do záklonu, chtěla jsem víc ztlumit následnou bouli, takže jsem víc zabrala koleny, a ruplo to. Přitom to byl rutinní pohyb. Asi únavové zranění. Ještě před dvěma měsíci jsem byla na kontrolní magnetické rezonanci a obě kolena byla naprosto v pořádku. Byl to trochu zázrak, že jsem těch dvanáct let přežila bez zranění. Ze špičky jsem byla skoro jediná. A to, že se to pokazilo v Deer Valley, není takové překvapení. Ten kopec není v pořádku. Už je v plánu petice, aby se tu boule začaly dělat jinak, nebo aby byl kopec aspoň zkrácen. Loni tam podobně skončilo sedm lidí, letos šest. A taky se jim to nestalo po skoku.

Přesto, říkala jste, že právě po skoku budou vaše kolena nejvíc zatížená. Váš ortoped Vladislav Hospodár tvrdil, že kvůli tomu musíte závodit pod injekcemi.
Pořád věřím, že nebudou potřeba. Při tréninku to zkusíme nejdřív bez ní, pak se uvidí. Bolest zvládnu. Spíš mám strach z té ortézy, jestli si na ni zvyknu. Vyzkoušela jsem si sestřinu, ta před dvěma roky prodělala stejné zranění a od té doby jezdí jen s ortézou.

A jak vám padla?
Budu mít jinou, protože máme každá jiná kolena. Docela to šlo, ale uvidíme, jaké to bude na lyžích. Musíme jezdit s nohama u sebe, takže tam ta ortéza překáží a pořád naráží do druhé nohy. Šárka měla vždycky druhé koleno samou modřinu. Ale už jsme to postupně vychytaly, vnitřní kloub ortézy si vždycky oblepí molitanem, aby to bolelo co nejmíň. Radila mi, jak na to.

Ptala jste se jí, jak by se zachovala ona? Jela by na hry i zraněná?
Neptala jsem se. Podle mě by zůstala doma. Nejede pro medaili, navíc je mladší, takže to s největší pravděpodobností není její poslední olympiáda.

A kdyby byla ve vaší pozici?
Kdyby měla šanci na medaili, tak by asi jela. Podle mého názoru by do takového risku šla většina sportovců.

Hokejista Jaromír Jágr hrál mistrovství světa i se zlomeným malíčkem. Cítil, že týmu může pomoct, a bylo mu jedno, že mu třeba křivě sroste...
Každý sportovec hledá všechny možné cesty, jak by to šlo. I já. Protože věřím, že na té olympiádě můžu uspět.

Byl by to hezký příběh. Ale pořád si myslíte, že je medaile reálná?
Sama sobě musím přiznat, že ta medaile byla reálná, když jsem byla úplně zdravá. Můžu věřit. Pokud to ostatní holky zvládnou psychicky, asi na medaili nemám. Ale třeba zazmatkují, olympiáda je velký nápor i na psychiku. Záleží i na štěstí a třeba jsem si tu smůlu už vybrala. Utěšuju se teď takovými těmi pořekadly: "Naděje umírá poslední." Nebo: "Risk je zisk."

Lyžař Ondřej Bank tvrdil, že se po stejném zranění neubránil tomu, aby analyzoval každou situaci, při které ho trochu zabolelo. Nebojíte se toho?
Je to možné, že na koleno budu taky myslet. Ale jsme každý jiný, navíc Ondrovo tělo prý po zranění regenerovalo mnohem hůř než moje. A mnohem radši si vybavuju příklady hokejistů nebo lyžařů, kteří sportovali i s tím přervaným vazem.

Hodně závodníků má v týmu sportovního psychologa, nehodil by se teď?
Podle mě ho nepotřebuju. A pokud psychologa berete jako člověka, kterému se můžete vypovídat, když vám není dobře, tak takových lidí mám kolem sebe hodně. Uvidíme, jak to bude s tou bolestí při závodě. Spíš si myslím, že to bude pro mě takový adrenalin, že na bolest i na koleno úplně zapomenu. Proto je tolik důležité od lékařů slyšet, že ortéza všechno udrží, že se na ni můžu spolehnout, aby opravdu nehrozily žádné trvalé následky.

Nikola Sudová (27)

Místo: svah v Cypřišovém pohoří nad Vancouverem.

Čas: 13. února. Na olympiádě se jede závod v boulích. Akrobatická lyžařka Nikola Sudová však pořád nemá jistotu, zda do něj zasáhne. 13. ledna si při tréninku v americkém Deer Valley přetrhla přední křížový vaz v levém koleni.

Stříbrná a bronzová medailistka z mistrovství světa a šestá žena z minulé olympiády měla být jednou z favoritek. Teď věří v zázrak.

Na místě ji podpoří i o tři roky mladší sestra Šárka, rovněž akrobatická lyžařka, jež však mezi nejlepší nepatří.

Obě studují v Liberci, Nikola pedagogickou fakultu, obor tělocvik a zeměpis.

Dva roky jste připravovala obtížný skok – dvojitou helikoptéru. Měl to být váš trumf pro olympiádu. Ten je teď zřejmě passé.
Samozřejmě. Vlastně jsem si nebyla jistá, jestli ho dám, i když jsem byla v pořádku. Čím víc se závod blížil, byla jsem o tom míň přesvědčená. Zařadím zřejmě jednoduchou helikoptéru s roznožkou a salto s krosem. Když dám oba skoky čistě, body můžu dostat vyšší než za dvojnou helikoptéru.

S kým se budete o startu radit?
To rozhodnutí bude na mně. Ale zeptám se určitě na názor lékařů – hlavně pana Hospodára a Koláře. Záleží na tom, jak bude probíhat rehabilitace na Dukle v Liberci a na pražské klinice Vittore. Důležitý bude i názor trenéra Radka Herota. Za ty roky už mě zná. Budu to konzultovat i se svým manažerem a celým týmem. Ostatně zařídil, že mě z Ameriky převezli zraněnou během čtyřiadvaceti hodin, po příjezdu jsem se dostala rychle k lékařům, kvůli zraněné levé noze jsem měla půjčené auto s automatickou převodovkou. Vše zařizovali, když byla v Čechách hluboká noc, takže to byl skoro zázrak.

A co rodina?
Táta souhlasí se mnou. Oba rodiče vědí, že si nechci zrušit zdraví. I přítel mě podporuje.

Pojede s vámi do Kanady?
Nebude tam, ani bych to nechtěla. Nejsem na to zvyklá. Pro mě je lyžování práce, musím se na to soustředit.

Když za hokejisty přijely v závěru turnaje manželky, vždycky si to pochvalovali.
Kdyby za mnou přijel, chtěla bych se mu věnovat a na to bych neměla čas. Stačí mi ten pocit, že mi fandí. Budu mu to pak vyprávět. Doufám, že bude co. A že to budou příjemné vzpomínky.







Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze