Před rokem a půl si užila v penzionu na Českomoravské vysočině velkou party stříbrného družstva. Lyžařky, trenéři, doktoři.
Zorganizovala ji Dagmar Švubová, ta štafetu rozbíhala a předávala jen těsně čtvrtá. Dnes žije podruhé vdaná ve Svratce, stará se o kupu dětí.
Také Gabriela Svobodová, co předávala na třetím místě finišmance Jeriové, má druhého muže. Trénuje biatlonisty v Jablonci.
A Paulů? Svatby měla také dvě. A pořád běhá, za všechny dohromady. I na setkání přijela se zpožděním, běžela půlmaraton. Čas? Hodina a 28 minut, jen si to zkuste.
"Baví mě to. Žádný stres, popovídám se známými," říká. Stále závodí, účastní se veteránských světových mistrovství v běhu do vrchu.
"Záda bolí pořád stejně, jinak dobrý," usměje se.
Tehdy v Sarajevu se blížila její úporná, přitom úspěšná kariéra ke konci. K úvodní desítce nastoupila rovnou z postele, tři dny ležela nemocná na izolaci. "Jiná doba, nedalo se moc vymýšlet."
Na tratě v Igmanu pořád padal čerstvý mokrý sníh a ten neměla ráda. "Ale na štafetu jsem se koncentrovala, nemyslela jsem na nic jiného."
Ujely Norky, Paulů se honila s Ruskou Ljadovovou o druhou pozici. A pak na stadionu stála v euforii v bundě a křičela: "Květo, jéééď!" A Květa jela, nejdřív setřásla Sovětku Smetaninovou a pak i královnu her, Finku Hämmäläinenovou.
Olympijské Sarajevo zničila krutá válka. "Už jsem ho nikdy neviděla. Cestou na lyžařský kongres do Dubrovníku jsme měli bouračku a skončili jsme v nemocnici," mávne rukou.
 SARAJEVSKÉ STŘÍBRO. Květa Jeriová, Gabriela Svobodová, Blanka Paulů a Dagmar Švubová (zleva) doběhly ve štafetě pro olympijské stříbro v Sarajevu. |
