Američané porazili Rusy i Kanaďany, v cestě ke zlaté medaili jim 28. února 1960 stálo Československo. Po dvou třetinách vedli Čechoslováci 4:3, měli bronz na dosah. Závěrečnou třetinu prohráli 0:6. „Opět nám selhaly nervy,“ píše Mladá fronta. „Mužstvo se rozpadlo. Byla to deprese tak hluboká, že zkreslila zápas.“ List tehdy neměl na olympiádě svého zpravodaje. Pokusme se jej po čtyřiceti letech nahradit.
V poslední přestávce setrvávali Američané dost dlouho ve své šatně. Čekalo se na ně netrpělivě, až zlobně. Vrátili se jako vyměnění. Nesmlouvavě tvrdí. Houževnatí. A daleko rychlejší. „Připadal jsem si, že na ledě stojím,“ doznává ještě dnes obránce František Tikal.
Zle chytal František Nadrchal, zotavující se z vleklého zranění oka. Nastupoval ještě bez masky, první kryt si přivezl právě z tohoto zájezdu. Deprimující byly obavy z Johna Mayasiche, hráče s novinkou - neobyčejným golfovým úderem. „Byl to strašák,“ říká tehdejší obránce Karel Gut. „Jak on pálil proti těm našim mouchám.“ Rozhodující ale zůstal pohyb Američanů, jejich vzkříšení.
Co se tenkrát stalo v uzavřené šatně soupeře? „V americkém a švýcarském tisku se vyskytly zprávy, že hráči USA použili před závěrečnou třetinou kyslíkových inhalací,“ řekl Gut až po návratu na tiskové konferenci. Dnes k tomu podotýká: „Někdo mi to říct musel, z prstu jsem si to nevycucal.“ A na místě samém? „O kyslíku jsme se dozvěděli až po zápase,“ vzpomíná Tikal. „Mám ten dojem, že Rusové kyslíkové bomby měli, ale nechtěli nám je půjčit. Stačilo si párkrát dýchnout.“
Opravdu inhalovali Američané kyslík? Česká hokejová literatura to víceméně odkazuje do říše dohadů: mohlo to tak být. Americké prameny doznávají kyslík jako hotovou věc. Ale píše se i o jedné příhodě... „Během přestávky ruský kapitán a hvězdný obránce Nikolaj Sologubov, který znal mnoho amerických hráčů, přišel do kabiny a poradil, aby se hráči nadýchali kyslíku. Někteří to udělali, někteří ne.“ To uvádí Allen Camelli v knize Great Moments in Pro Hockey z roku 1970. Ne tak dlouho od inkriminovaného činu.
V publikaci je ostatně mnoho míst, z nichž je zřejmé, že autorovy informace jsou důvěryhodné. „Sologubov?“ tehdejší obránce Karel Gut netají po letech úžas. „Nenašel by odvahu. A že by se kamarádil s Američany, to jsou pohádky.“ Gut vzpomíná, jak byli Sověti drženi, jak je hlídali, a připomíná, že Sologubov neuměl anglicky. „A že by jim to říkal rusky a oni z toho byli nadšení? Ostatně na to nepotřebovali Sologubova, tak chytří byli taky.“
Nikolaj Sologubov, tenkrát už šestatřicetiletý, obránce s útočným pojetím, kapitán CSKA a reprezentace, byl uznávanou osobností. Měl autoritu i u soupeřů. Co když dostal za úkol jít do americké šatny? Co když to měl požehnané? Pár slov anglicky umět mohl. Pomněme jedno: naší porážkou získal Sovětský svaz bronzovou medaili! Zlatým se stal tým vytvořený z vojáka, hasiče, dvou pojišťovacích agentů, jednoho televizního úředníka a osmi lidí, kteří nikdy nehráli mezinárodní zápas.
Uměli se ale včas nadýchat kyslíku.
