"Nominace na štafetu byla samozřejmě velký téma," povídal Lukáš Bauer. "Nebyl asi nervóznější člověk než já, protože jsem se osobně zasazoval o to, aby Žáha na olympiádu jel, že ho tady potřebuju. Kdyby to znovu dopadlo špatně, tak by to nešlo na něj, ale na mě."
"A já se zase do těch hospod můžu těšit, teď budou ty poznámky pozitivní," říkal Žalčík.
V cíli závodu štafet neudržel slzy dojetí. Po kolapsu z minulých her, kdy místo Milana Šperla vepsal do kolonky pro čtvrtý úsek jméno Dušana Kožíška, zažil osobní vítězství, pocit absolutního štěstí.
"Třikrát jsem si pobrečel," přiznal týmový šéf. "Na takový úspěch jsem čekal hodně dlouho. Kluci k němu měli nakročeno už při minulých hrách a jenom pánbůh ví, jestli by to bylo, nebo nebylo na medaili."
Když Martin Koukal dovezl štafetový kolík do cíle na třetím místě, Žalčík převzal roli dirigenta ve sboru šťastných servismanů. "Křičeli jsme olé, olé, vyhráli jsme, vyhráli," prozradil zážitky z medailové euforie.
Té euforie, na niž se čekalo dvaadvacet let od bronzového úspěchu z her v Calgary, pro který dojelo kvarteto Korunka, Benc, Nyč a Švanda.
"Tento pocit bude přetrvávat strašně dlouho," měl jasno. "Mít medaili ze štafety je něco, co je odměnou nejen pro ty čtyři atlety, ale pro celý tým. Poneseme si to s sebou ne pár hodin, ale několik roků."
V úspěch začal manažer týmu věřit ve chvíli, kdy Jiří Magál zvládl svůj třetí úsek odjet na čele s nejlepšími.
"U něj šla letos forma nahoru dolů, tak jsem čekal, jestli to vydrží," popisoval Žalčík. "Zasluhuje ovšem absolutorium."
Na oslavu úspěchu při květinovém ceremoniálu mával týmový vedoucí obří českou vlajkou.
"Takhle se mnou putuje třináct let," vzpomněl šampionát juniorů v roce 1997, kde vedl partu s budoucími olympijskými medailisty. "V Calgary, které je kousek odtud, jsme tyhle kluky startovali."
Bauer tehdy dojel pro stříbro, Koukal měl bronz a Magál "brambory". Vyvěšení památné zástavy v týmové kabině asi přineslo bronzové olympijské štěstí.
