Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


  • Sobota 19. srpna 2017 Ludvík

Zápasník Mácha: Běhal jsem v oranici jako Zátopek

Vítězslav Mácha - ŠEDESÁTNÍK. Vítězslav Mácha při setkání zlatých olympioniků v Praze týden před svými 60. narozeninami. | foto: Jan ZátorskýMF DNES

31 2008
Praha - Na mnichovské olympiádě 1972 vyhrál zlatou medaili, na té další přidal stříbro. Patří k nejúspěšnějším českým sportovcům v historii. To je zápasník Vítězslav Mácha, který v neděli oslaví 60. narozeniny. Pozor! Měli byste problém porazit ho i jinde než na žíněnce.

Je výborný šachista a taky chovatel holubů, s kterými se stal třikrát mistrem republiky. "Mám to po otci, u nás byli holubi vždycky. Je to stejně složité jako trénovat lidi. Musíte hodně vědět a hodně chtít," říká slavný zápasník.

Víte, co jsem slyšel o bývalých zápasnících? Že mají ze své aktivní kariéry vytahané uši.
Spíš polámané, jak se uvnitř zlomí chrupavka. Říkáme tomu pak karafiáty. Když je to čerstvé, hrozně to bolí. Pak už to jde. Já mám takhle pochroumané jenom jedno ucho, trošičku.

Na uši jste si nenechal sáhnout.
Přesně tak. Byl jsem přece inteligentní zápasník!

A máte po těle nějakou jinou památku?
Jakmile vám je šedesát, máte už památek dost (úsměv). Dlouho jsem se držel. Před rokem jsem se ale kompletně zdravotně rozsypal – přišla nějaká embolka, do toho i klouby. A navíc rameno. Kvůli němu občas nespím, mám ho špatné od olympiády ve dvaasedmdesátém.

Šel jste tenkrát do boje, ačkoli vás bolelo. A bolavé zůstalo, taková byla daň za zlato. Napadne vás někdy: Stálo mi to vůbec za to?
Na to je těžké odpovědět. Už jako děcko jsem věděl, že chci něco takového vyhrát. Mými idoly byli Zátopek a Frištenský. Sám jsem začal zápasit s klukama na vesnici a běhat po lese jako Zátopek. Nakonec zvítězil zápas. Líbilo se mi, že je v něm i taktika. Nejen dřina.

Běhal jste taky při tréninku v bagančatech jako Zátopek?
Taky, hodně. V oranici, v hlubokých brázdách. Napadl sníh, já nazul traktory a šlo se. Uprostřed pole rostla malinká lípa. Vždycky jsem si sám pro sebe řekl: Jestli doběhnu na plné pecky až k té lípě, tak jsem vyhrál. Bláto pak ode mě stříkalo na všechny strany. Dělal jsem různé ptákoviny. Jel jsem večer ve čtvrt na deset z Ostravy z tréninku domů a moje přítelkyně, budoucí manželka, už na mne čekala se stopkami v ruce a šli jsme do lesa, kde jsem měl opičí dráhu. Měřila mi čas.

Nereptala?
Ani ne. Brala to se mnou sportovně. Prostě jsem měl ještě tréninkovou fázi navíc.

Vyplatilo se. I díky tomu jste asi došel až k olympijskému zlatu.
Mnichov 1972, to byl vrchol. Ale zase tak často na to nevzpomínám. Nežiju ze vzpomínek. Napadne mě to, když vidím, jak někteří naši sportovci něco vyhrají a hrají jim hymnu. Pak mám i slzy v očích.

Když jste stál na mnichovských stupních vítězů, taky jste plakal?
Ne. Opravdu mě to přemůže spíše teď, když se na sport koukám v televizi. Až musím od ní odejít, aby to na mně nebylo vidět.

Do pláče muselo být kvůli vám na olympiádě 1972 hlavně řeckému králi, který byl připraven předávat zlato krajanu Galaktupolusovi.
Ano, byl u toho našeho finále. Chtěl mu předávat zlatou. A vypadalo to, že mu ji předávat bude. Stál jsem proti Řekovi, který byl velkým favoritem. I rozhodčí byli nachystaní, že mu budou přát. V prvním kole mě brali na hůl, ale celá hala začala fandit mně. Pochopili, že se děje příkoří. A já Řekovi nedal šanci. No jo, to byl Mnichov. Ale mě spíš mrzí další olympiáda, v Montrealu.

Proč se to nepovedlo i tam?
Prohrál jsem ve finále s Rusem, tak blbě! Sedm minut 0:0, bili jsme se o každý milimetr. V sedmé minutě jsem ho měl tak chyceného, že... No, je to asi jako ve fotbale nedat penaltu. Pomalu se to nedalo prohrát. Jenže já už toho měl taky dost. Říkal jsem si: jenom naberu dech a rozhodnu. Věděl, že je zle, tak zariskoval. Hodil mě přes hlavu. To jsem vůbec nečekal. A už jsem ho nedohnal.

Byl jste na sebe navztekaný?
Pořádně.

Rozkopal jste v šatně koš, jak to dělají hokejoví trenéři?
Takové věci jsem dělal, když jsem byl mladší. Jednou jsem na turnaji v Polsku skončil druhý a dostal jsem takovou krásnou křišťálovou vázu. Mrsknul jsem s ní o zem, chtěl jsem tu za první místo. Manželka mi ji pak slepila, dodneška ji máme doma.

Pral jste se někdy i mimo žíněnku?
Já si radši zazpívám, než bych se pral. Ale asi dvakrát v životě se mi to přihodilo. Člověk je tak otlučený, že rána od normálního kluka je pro vás jak pohlazení. Na ni nereagujete, spíš se zasmějete. No, pak ho vezmete do rukou a jen tak vystrašíte, hodíte do vzduchu. Ale jak říkám: snažím se tomu vždycky vyhnout. Navíc mě v okolí znali, takže to na mě ani nezkoušeli. Jen jednou na mě v Ostravě nastoupili nějací Poláci, kteří o mně asi neslyšeli.

Jak dopadli?
Popadali. Skončili tak, že měli hlavy v pisoárech, já je sekal za hlavu a kopal do zadku. Jeden jen tak vystrčil ruku a prý: "Pan bardzo dobrze žiweny" ("Pán je hodně dobře natrénováný.") Smál jsem se. Ale co jsem si neuvědomil: ten den jsme měli jít tancovat a já měl celou košili od krve.

Tak to jste si pak asi už moc nezatancoval.
Co vám budu povídat! Zábava skončila, už to nebylo ono (úsměv).

Autor:






Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze