Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


  • Středa 16. srpna 2017 Jáchym

Železný bronz nechce. Cítí šanci vyhrát!

11 2004
Praha - O Janu Železném napsaly anglické noviny, že je druhým nejslavnějším oštěpařem všech dob. "Tím prvním se stal Paris, když oštěpem zabil Achilla," usoudily. Trojský princ Paris na antických olympiádách nikdy nestartoval. Český oštěpař zažil čtvery novodobé hry. Má z nich čtyři medaile, z toho tři zlaté v jedné řadě.

Osmatřicetiletý veterán při rozhovoru popíjí colu. Po dvouměsíčním azylu, kdy se skrýval před světem a jen trénoval, je dobře naladěn. Co řekne, má smysl a význam. Často zavtipkuje.

"Olympiáda je nedostižným závodem," povídá. "Znamená pro mě stokrát víc než mítink Zlaté ligy. Tam jde o peníze. Zato olympiáda je mojí motivací a touhou z mládí."

V Aténách na ní bude házet naposledy. Jedete do Řecka vyhrát?
Jedu s tím, že mám šanci vyhrát. Ta šance skončí až potom, co odhodím svůj poslední pokus. Trénoval jsem na vítězství. Jestli nevyhraju a skončím osmý, bude mě to mrzet, ale uznám, že ostatní byli lepší. Medaile by byla superúspěch. Jakákoliv.

Olympijský bronz vám zatím ve sbírce chybí.
(Usměje se) Bronz nechci!

Kolik oštěpařů bude mít v Aténách na vítězství?
Asi sedm. Ve špičce tentokrát není nikdo, kdo se vyčleňuje. Letos nikomu oštěp neulítával.

Mohl by na hrách uletět vám? Cítil jste to při posledním tréninku v Kladně?
Přál jsem si, abych házel absolutně stabilně. Jenže to zatím neplatí. Jeden hod je třeba extrémně dobrý a pak deset špatných.

Třeba pomůže talisman od dcery. Zase vás něčím vybaví? Dřív vám dávala kamínky pro štěstí.
Minule mi pro změnu šoupnul talisman syn, ani pořádně nevím co. Není to tak důležité. Ale něco si s sebou určitě vezmu.

Vaše děti vědí, že se blíží konec vaší kariéry. Přesvědčují vás: Táto, už toho nech?
Ne, proč? Tohle pro ně není životně důležité. Děti by nepovažovaly za převratné, kdybych skončil, ani kdybych pokračoval. Možná jen holka, taky atletka, by mi radila, ať ještě sportuju.

Dorostla do věku, kdy se kolem ní začínají točit kluci. Zasahujete?
Ve čtrnácti už je i není dospělou ženskou. To by se jí do cesty musel postavit nějakej velkej vůl, abych zasáhl. A zasáhl bych. Ale moje děti mají svůj život, o kterém si budou rozhodovat samy. Pokud nevybočí do extrému, zůstanu v klidu i já. Existuje mezi námi důvěra.

Vezmete rodinu do Atén s sebou? Může to být poslední příležitost, kdy vás uvidí házet.
Radši ne. Nedávno jsem jim říkal, že jakmile přijedou, závod se mi pokaždé nepovede. Byli na mistrovství Evropy v Mnichově i loni na mistrovství světa v Paříži. Stejně bych na ně neměl čas. Zní to hrozně, ale nerad se rodinou na olympiádě rozptyluju.

Také se z pověrčivosti neholíte, že?
Den před kvalifikací se přestanu holit. Na finále pak můžu být pořádně zarostlý, vousy mi rostou docela rychle.
 
Kdy jste s tím rituálem začal?
Ještě v osmdesátých letech. Němec Tafelmeier mi jednou před závodem říkal: Kdo se oholí, prohraje! Neoholil jsem se a opravdu ho porazil.

Od té doby házíte zarostlý?
Vždycky ne. Ale na velkých závodech pravidelně.

Letos jste pózoval pro americký časopis Sports Illustrated. Proniknout jako Čech do tak prestižního magazínu je unikátní.
Oni mě k těm fotkám přemlouvali už dvakrát. Před třemi lety v Edmontonu jsem se na ně vykašlal. Teď jsem říkal svému manažerovi Alimu Juckovi v legraci, že to vezmu, jen když budu na titulní straně.

A budete?
Nevím. Ali říkal, že jo. Ale nejspíš ne.
 
Vadilo vám fotografování?
Povídání mám radši než pózování v ateliéru. Myslel jsem si: Ježíšmarjá, zabiju tím úplně celý den. Naštěstí fotograf byl absolutní profík, všechno měl detailně připravené. Ukázal mi, co chce, převlékl jsem se, on vypálil kvanta fotek a za hodinu jsem mizel. Byl zvyklý pracovat s velkými hvězdami, i s hereckými.

Jasně, Jan Železný přece ve sportu znamená cosi jako Robert De Niro ve filmu.
Zhruba tak (směje se). Fotograf, který pracuje s takovými lidmi, je zvyklý švihat sebou. Čas jsou peníze.
 
Američany zajímáte také proto, že se můžete vyrovnat sprinteru Lewisovi a diskaři Oerterovi. Ti jediní vyhráli v atletice na čtyřech olympiádách. Vzrušuje vás taková výzva?
Víc mě bralo, když jsem v Sydney jako první oštěpař mohl vyhrát hry potřetí. Tehdy jsem si přál, abych mohl říct: Jsem nejlepším oštěpařem historie! Těmi medailemi se to dalo změřit. Zato porovnávat se s borci z jiných disciplín je vždy zrádné a ošidné.

Seznámil jste se s nimi osobně?
Lewise jsem dlouho potkával na závodech. Ale skoro nikdy jsme si nepopovídali. On se takřka s nikým nebavil. Byl králem, který spal v jiných hotelích, neměl jsem ho moc v oblibě. Měl jsem rád Christieho, Bubku. Nebo amerického dálkaře Mika Powella. To byl taky král, a přesto dělal se mnou vtípky ve výtahu.

Je pro vás důležité, aby si lidé řekli: Železný je král, ale chová se jako normální člověk?
Nevím, jestli jsem král.
 
Spousta vašich fanoušků si to myslí.
To mě těší. Jedu do Atén kvůli sobě, protože po tom toužím. Ale jedu tam i kvůli těm lidem. Bez nich by moje závody postrádaly smysl. Kdyby mi nikdo nefandil a kolem byly jenom prázdné tribuny, dolehlo by to na mě. Moc mi pomáhá, jak lidi chodí kolem mě a říkají: Držíme palce! Třeba nedávno skupinka žen, co přijela na kondiční kurz do Nymburka.

V roce 1988 jste na hrách v Soulu prohlásil: Snad ještě jednu olympiádu stihnu. Teď už se chystáte na pátou. Napadlo vás tehdy vůbec, že vydržíte tak dlouho?
Když je člověk mladý, napadá ho spousta kravin. Má obrovské množství energie, je zdravý, všechno se zdá snadné. Teď přiznávám, že dostat se na pět olympiád považuju za úžasnou věc.

Smekáte klobouk sám před sebou?
Spíš se divím, že jsem to byl schopný vydržet. Naštěstí je mé tělo přizpůsobené oštěpu, tedy s výjimkou zad. A kdybych si z blbosti neutrhl rameno, žádné velké zdravotní problémy jsem neměl.

Vždyť můžete klidně zůstat až do další olympiády v Pekingu.
To ne. Kvalifikační limit bych asi hodil, ale nevěřím, že bych tam měl šanci na bednu. Letos ještě mladí nejsou tak daleko, ale každé čtyři roky se moje šance zmenšuje.

Skončíte? Už jste se vnitřně rozhodl, čím se budete zabývat po sezoně?
Jo. Stále však existují dvě varianty, a kterou vyberu, nezávisí jen na mně.
 
Kdy tedy oznámíte, co plánujete dál?
Třeba dva dny po olympijském závodě. Po oslavě úspěchu nebo neúspěchu.
 
Dá se říci, že existují dvě cesty, kudy se můžete ubírat? Sportovní a funkcionářská?
Dá se říct. Jen se nechci rozhodovat pod tlakem. Člověk má naslouchat hlavně sám sobě a nejbližšímu okolí.
 
Děti vás neovlivňují. Co manželka?
Ani ta ne.

S kolika blízkými lidmi zásadní věci rozebíráte?
Je jich málo, maximálně čtyři. Nikdy jsem neměl moc poradců. Často bývám rozpolcený, jenže určité věci si nakonec stejně musím rozhodnout sám. Jak stárnu, uvědomuju si, že máme jen jeden život a ten musíme žít, abychom tu byli spokojení. Abychom případně něčemu na tomhle světě pomohli.

Existují sportovci, kteří odejít nedokážou. Skončí, a pak se po roce, po dvou vrátí, protože bez svého sportu prostě nemohou žít. Vám se to nestane?
To nesmím udělat, jinak bych si říkal, že jsem idiot. Chápu ty ostatní. Zároveň však vím, že kdybych se třeba za dva roky vrátil, budu přede všemi za idiota. Neměl bych naději znovu se přiblížit k bývalé výkonnosti.

Tenistka Martina Navrátilová si při loučení s Wimbledonem utrhla na památku drn. Jak se vy rozloučíte s olympiádami?
Že bych si utrhl kus sochy? Kdepak. Co s ním? Věci, co vyhraju, stejně strkám doma do skříně.

Dokonce i medaile, že? Ani před Aténami jste si neprohlédl ty staré olympijské?
Ne. Mám je hned vedle oblečení, vím, že tam jsou a že je v nich kus mého života. Nepotřebuju se na ně dívat.

A po kariéře?
Pak si je možná budu prohlížet. Oč je člověk starší, častěji se vrací v myšlenkách zpět. To, co mi dnes připadá samozřejmé, protože tím pořád žiju, se mi třeba za deset let bude zdát neskutečné.

Nepřipadáte si mezi mladými atlety už jako dědek?
Tak se na svět nedívám. Díky sportu se psychicky cítím na daleko míň než na osmatřicet let. Jinak bych s ostatními nemohl vydržet.

Nebojíte se, že až jednou oštěp odložíte, začnete stárnout daleko rychleji?
K tomu určitě může dojít. Hlavně nesmím nechat sportu úplně, to bych se zdravotně rozsypal. Z vrcholového sportovce se musím stát sportovcem amatérským.

Bude vám smutno, až za čtyři roky v Pekingu uvidíte závod oštěpařů jen z tribuny?
Rozhodně. Už jsem to zažil po zranění ramena na mistrovství Evropy v Budapešti. Tehdy jsem nevěděl, jestli se ještě vrátím. Strašná situace.

Házelo to s vámi na tribuně?
A jak! Ale se mnou to hází, i když se třeba dívám na fotbal v televizi.

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze