Děláte velký krok. Nebojíte se, že narazíte?
Vím, že jdu do rizika. Kdybych si otevřel pizzerii, měl bych dál image dobrého Jendy s klackem. Takhle riskuju, že nebudu pokaždé ten hodný, že mě někdo přestane mít rád.
Zvlášť když máte ve zvyku otevřeně říkat, co si myslíte. To není v diplomacii vždy šťastné.
Umím také naslouchat ostatním, hledat řešení. Vím, že nesmím hájit jen svůj jednostranný zájem.
Přesto mi to trochu neladí. Rybaříte, milujete přírodu, zajdete do hospůdky. A najednou z vás bude bafuňář, funkcionář, muž mnoha schůzí?
Není to jen o těch schůzích. Vím, že jsem od sportu hodně dostal, a chci mu to nějakým způsobem vrátit. Což není jen blábol pro noviny, to je pro mě faktická věc. Často jsem cítil potřebu zapojit se, promluvit.
Kdy naposledy?
Když se při olympiádě říkalo, že sport už je jen byznys.
Tolik vám takové tvrzení vadí?
Strašně, protože neplatí. Když se rvete o vítězství, nemyslíte na peníze. Navíc: pokud budeme mít špičkové sportovce, přitáhnou ke sportu daleko víc mladých. Stát ho má podporovat, ne zvedat DPH. Byl jsem úplně vyděšený, že proti tomu nikdo nebojoval. Ale ze své pozice jsem nemohl nic ovlivnit.
Jako předseda ČOV byste mohl?
Jistě. Zatím je můj názor názorem Jana Železného, oštěpaře, jednotlivce. Nikdo se mnou diskutovat nemusí. Jako zástupce velké organizace získám vyjednavačskou pozici i u státních orgánů.
Také boj proti dopingu bude stěžejním bodem vašeho programu?
Musí být. Měli bychom po vzoru dalších zemí uzákonit, že držení steroidů je trestný čin. Jako drogy.
Navrhnete to?
Klidně. Podvody ve sportu nikdy zcela nevymýtíme, stejně jako v jiných oblastech lidské činnosti. Zaměstnanci ve firmách podvádějí, aby se dostali k větší moci a penězům, princip je úplně stejný. Je to dané společností, která lidi žene k tomu, aby se prosadili za každou cenu.
Boj proti dopingu se tedy nedá vyhrát?
Ne. Na světě je zlo a dobro, vždycky budou spolu bojovat, ale nikdy nikdo nezvítězí.
Kdy jste si poprvé řekl: chci kandidovat na předsedu ČOV?
Na jaře, po návratu z Afriky, mě navštívili lidé z Klubu olympioniků: jeho předseda Ivan Satrapa, Dana Zátopková a Oldřich Svojanovský. Tehdy mi navrhli, ať kandiduju. Řekli: Musíš se rozhodnout teď, za čtyři roky může být všechno jinak. Nakonec mě přesvědčili.
Samotného vás to nenapadlo?
Dlouhodobě jsem o tom neuvažoval. Mám výhodu určité svobody. Po skončení kariéry nemusím rychle něco výnosného dělat. Můžu si vybrat i hůř ohodnocené zaměstnání. Netvrdím, že jsem vydělal děsné peníze. Ale někomu stačí ke štěstí, když si může zajít do hospůdky s kamarády a jet pod stan.
I vám?
Já potřebuji pocit, že zabezpečím rodinu. Mít kde bydlet, co jíst a občas někam vyjet. Klidně jen na kole. Potřebuji jistotu, ne hromadu peněz.
|
„Dostal jsem od sportu hodně a chci mu to nějakým způsobem vrátit,“ tvrdí osmatřicetiletý oštěpař Jan Železný, který by byl teprve třetím prezidentem olympijského výboru v historii samostatné České republiky, a to po Věře Čáslavské a Milanu Jiráskovi. |
Ke kandidatuře jste se odhodlal na jaře, ale vyhlásil jste ji teprve dnes. Proč?
Kvůli mediálnímu tlaku. Chtěl jsem se soustředit na olympiádu. (usměje se.) Jasně, kdybych to oznámil dřív, lidé by teď neřekli: Aha, Železný neuspěl, hledá si trafiku. Ale to mě netrápí.
Vašim soupeřem bude současný předseda Milan Jirásek. Už jste o tom spolu hovořili?
Ještě ne. V úterý se máme sejít.
Jste názorově velmi odlišní?
V základních věcech asi ne.
A v těch dalších?
O tom je zbytečné teď mluvit. Takový názorový střet by zatím nebyl dobrý a vhodný.
Udělali šéfové českého sportu na letošní olympiádě něco špatně?
Pokaždé můžete udělat víc. Servis v olympijské vesnici byl dobrý, ale s některými věcmi jsem nesouhlasil. Detaily si nechám pro sebe. Ještě se neláme chleba.
Absolvujete nyní kurzy, jak se chová diplomat?
Spoustu školení jsem dostal v reálném životě. Nechci se totálně přetvářet v obraz jiného člověka, ztratil bych identitu.
Jak jste na tom s angličtinou? Slyšel jsem, že se domluvíte výborně.
Není to moc valné, ovládám jen sportovní problematiku. Vím, že musím na angličtině zapracovat. Nikdy jsem se ji v žádné škole neučil.
Opravdu ne?
Vážně. Přibíral jsem slovíčko po slovíčku tak, jak jsem je slyšel. Sice jsem se podíval na gramatiku, jenže to se nedalo nazvat cílevědomou prací.
Abyste patřičně reprezentoval, pořídíte si i nové společenské obleky?
Mám jich ve skříni dost, asi osm. Pomalu jako tepláků.
A nosíte je rád?
Nevadí mi. Jen ta kravata a zapnutý knoflíček u krku jsou poněkud omezující.
Budete si sám psát projevy?
S těmi mi musí někdo poradit. Ani politici si přece všechno nedělají sami. I prezidenti mají kolem sebe tým, který si rozdělí práci.
A co váš tým? Koho jste si vytipoval?
Myslím na určité lidi. Hovořit o nich už teď by bylo předčasné a vůbec ne diplomatické. Uřízl bych si větev, na které chci zůstat viset.
Budete před volbami lobbovat?
S někým si popovídám. Ale nemíním se ponižovat a slibovat za hlas hory doly.
Už volby doMOV ukázaly, že Jan Železný je pojem, velké jméno. Pomůže vám to i při české kandidatuře?
Těžko říct. Ve světě sportovců to jméno dost znamenalo. Nevím, jak dalece mi může prospět u českých funkcionářů. Naštěstí nepřicházím z jiné sféry, znají mé názory.
Čeho byste se coby předseda ČOV rozhodně nechtěl vzdát?
Svého přesvědčení. S něčím, co by s ním bylo neslučitelné, nikdy nebudu souhlasit.
Například s politickým bojkotem her v Pekingu?
Ten by byl strašný. Nikdy bych také nevyhrožoval sportovcům, že pokud nepodepíší IZIP (internetová zdravotní knížka, pozn. aut.) a nezveřejní své zdravotní údaje na internetu, nepojedou na olympiádu.
Podpoříte naopak kandidaturu Prahy na hry v roce 2016?
Zatím nemám žádné podklady, informace. Dokážu si představit svoji podporu, ale také, že řeknu ne. Nejdřív musím poznat schéma celého projektu, rozpočet. Musím vědět, jestli získá podporu sportovců, vlády i dalších stran, které mohou vyhrát volby. Pak se můžeme bavit.
Do té doby od vás „ano“ neuslyšíme?
Nemohu ho říct. Udělat to, spousta lidí si řekne: Debilní Železný, co hází oštěpem, vidí jen tu olympiádu, a nevidí žádné problémy. A já bych se jim nedivil. Nemám zatím v ruce argumenty, se kterými je přesvědčím. Vylepší se v Praze infrastruktura? Prospěje to sportu jako takovému? Nevím.
Při zakončení her v Aténách jste stál poblíž olympijského prezidenta Jacquese Rogga, před zraky 70 tisíc lidí na stadionu a miliard u obrazovek. Měl jste pocit hrdosti?
Spíš jsem byl nervózní, abych stál, jak mám. Určitá hrdost tam snad byla, ale na spoustu jiných věcí jsem pyšnější.
Na jaké?
Když se mi narodily děti nebo když šla naše vlajka nahoru. Přehnaný nacionalismus sice škodí, ovšem hrdost na vlastní zemi je moc důležitá a Čechům často chybí. Nebo ji cítí ve chvílích, kdy někoho porazíme, a za tři dny zase vyprchá. Přitom máme světu co nabídnout.
Vraťme se ještě k lednovým volbám předsedy ČOV. Pokud zvítězíte, asi už neodjedete na zimní soustředění v Africe, že?
To rozhodně ne, změním priority. Pak si zřejmě vyberu závod, kde se rozloučím. Třeba Zlatou tretru.
A v opačném případě?
Asi bych ještě rok trénoval a objel vybrané mítinky, kde mě rádi uvidí a kde mě - nebojím se to říct - i zaplatí. Protože oštěp je pro mě pořád ještě prací, než si najdu jinou.
Jak velké si dáváte ve volbách šance?
Jsem přesvědčený, že mohu vyhrát a sportu u nás pomoci. Jsem však připravený i na porážku. Ani potom na sport nezanevřu, budu se kolem něj motat dál, v jiné roli. Takže pro mě to vlastně nikdy nedopadne špatně.
Bude to těžší souboj než ten olympijský?
Bude nesrovnatelně jiný. V něčem těžší, v něčem lehčí. Na olympiádě máte hodinu na to, abyste dokázali, že jste čtyři roky pořádně trénovali. Tohle bude běh na delší trať.
