Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Železný získal místo v historii

25 2000
S y d n e y - Oštěpař Jan Železný už věděl, jaké to je, ale znovu si to užil s plnou parádou. Potřetí za sebou stál na olympijských stupních vítězů úplně nejvýš a přijímal hold stadionu. Den po boji shlížel z prvního stupínku už jako živá legenda. Dva a půl roku poté, co málem skončil s kariérou pro vážné zranění ramene, se díky třetímu olympijskému vítězství v řadě stal jedním z největších atletů století.

ZROD LEGENDY
Už vám došlo, co jste dokázal?
Já jsem se stal... nevím čím. Vyhrál jsem potřetí olympiádu. Je to strašně super. Jsem rád, že jsem se vrátil po zranění. Hlavně kvůli lidem, co mi pomáhali. To nejsou kecy. Já jsem hodně házel pro ně.

Jste připraven na další příval slávy?
Sláva kolem toho bude asi docela velká, ale naučil jsem se žít v reálu. Zažil jsem i horší dny, to mě drží při zemi. Sport je krásný a krutý zároveň.

Poznávají vás lidé v Sydney?
Večer po závodě docela ano. Asi se dívali na televizi, oni tu sport hodně berou. Tenhle závod ukázal, proč se lidi na sport dívají. Nikdo to nemá předplacené. Každý mohl vyhrát, každý se mohl stát slavným. Já jsem to svoje vyhrál už několikrát. Jsem spokojený už s tím, co bylo předtím. Pro mě je hlavní, že mám slušnou rodinu a děti mě mají rády.

Přijímáte titul nejlepšího oštěpaře historie?
Jestli jsem nejlepší, to nevím. Vyhrál jsem nejvíc olympiád.

TŘI PODOBY ZLATA
Jak vzpomínáte na olympiádu v Soulu, kde jste skončil druhý o šestnáct centimetrů a ještě k tomu posledním pokusem?

Byla to nešťastně prohraná olympiáda, ale strašně vzácná medaile, protože jsem byl ještě mladý. Pak jsem se zranil a už to vypadalo, že bude poslední. Všechny medaile byly těžké. A zároveň lehké.

Vyhrát olympiádu může být lehké?
V Barceloně jsem se cítil psychicky tak dobře, že nemůžu prohrát. V Atlantě jsem měl nejlepší rok po světovém rekordu, tak jsem to tam nějak urval a nebyl to tak těžký závod. Tady jsem prostě hodil nejdál, co jsem kdy hodil na velké soutěži.

Jaké to bylo být potřetí nejvýš na stupních vítězů, vnímáte ještě jedinečnost té chvíle?
Prožitek to je krásný. Když vám v natřískaném baráku zatleská sto deset tisíc lidí, je to něco famózního, co se jen tak nebude opakovat.

Na vyhlášení jste se oholil, mělo to nějaký důvod?
Jsem trochu pověrčivý. V roce 1987 jsme šli na závody s Němcem Taffelmeierem oba zarostlí. A on říká, že kdo se oholí, prohraje. Oholil se a prohrál. Od té doby se před závodem neholím. A když je den předem kvalifikace, strniště je delší.

Není vám to nepohodlné?
Když jde člověk do boje, nemůže být navoněný frajer. Oštěp, to bylo dřív nářadí, kterým se lidé živili. Teď se tím živíme zase, i když jinak. Dřív šlo o to ulovit maso, dnes jde o to ulovit medaili.

PAMÁTNÝ ZÁVOD
Byl olympijský závod v Sydney nejkvalitnější oštěpařskou soutěží historie?
Byl to výjimečný závod, nejlepší, co vůbec kdy byl. Nikdy se takhle daleko neházelo. Byl strašně zajímavý. Byli tu dva velcí favoriti, Parviainen a Gatzioudis. Najednou na tom byli špatně, ostatní měli šanci a házeli hrozně daleko. Aby pětaosmdesát metrů stačilo až na sedmé místo, to je neskutečné. Za to se před pár roky brala medaile bez problémů.

Jak si to vysvětlujete?
Sešlo se dobré počasí, dobrý vítr a všichni byli nadupaní. Každý se připravoval na olympiádu. Nebylo žádné Grand Prix, lidi byli zalezlí a neházeli. To mě trochu strašilo. Soupeři nebyli vypráskání a bylo to vidět.

Obával jste se v závěru, že by vás někdo mohl překonat?
Uvažoval jsem, že jeden pokus vynechám. Ale pak si říkám: Můžeš hodit třeba dvaadevadesát metrů a bylo by to jasné. Takhle jsem se obával, že by se někdo mohl vzpamatovat. Třeba Sergej Makarov. Najednou byl na medailové pozici, mohl se zbláznit a ulétnout. Já jsem se bál. Byl tam Parviainen, který mohl ten jeden pokus taky hodit. Věřil jsem, že bude medaile, ale až do konce jsem si nebyl jistý, že to bude vítězství.

Jak se vám líbilo, když rozhodčí přiznali Makarovovi nový pokus?
Toho jsem se trochu lekl, protože už jsem to taky kdysi jednou zažil, a pak jsem hodil dokonce daleko. Říkal jsem si: Do háje, ten Sergej má ještě jeden pokus navíc.

HÁDKOU K VÍTĚZSTVÍ
Před vítězným hodem ve třetí sérii na ploše vyhlašovali medailistky ženského závodu na 100 metrů, vy jste v té době diskutoval s rozhodčími. Co se stalo?

Jeden rozhodčí mi řekl, že můžu házet, dokud nepůjde vlajka a hymna. Tak jsem se svlékl a šel na plac, protože Jonesová šla teprve na bednu a říkali její jméno. To bych v pohodě stihl. Pak přiběhl druhý a říkal, že je to moc nebezpečné, a sektor mi zavřel.

Jak jste reagoval?
Bylo to divné. Říkal jsem jim, ať se domluví. Naštval jsem se a nadával jsem jim, řekl jsem i něco sprostého. Taky mi vadilo, že jsem si musel sundat tejp na prstu. Měl jsem strach, abych si neroztrhl prst. Rozhodčí by měl mít pro disciplínu větší cit. Tohle vám nepomůže, ale může vás to zlikvidovat. Kdybych si roztrhl prst, tak jsem skončil.

Jaký byl vítězný hod?
Ruka nebyla tak dobrá jako při prvním hodu. Ale hodil jsem maličko přes záda. Proto to bylo tak daleko.

Oštěpy vám nelétaly tak vysoko jako soupeřům, jak to?
Je to dané tím ramenem, smyčka není úplně perfektní. Tahám to hodně bokem a pak to odnáší žebra. S tím se ale nedá nic dělat. Musím věřit, že ten hod zvednu nahoru a pak to poletí daleko.

Třikrát jste přešlápl, riskoval jste?
Pokud chce člověk házet devadesát metrů, musí do toho jít hop nebo trop. Třeba při druhém pokusu jsem si prodloužil rozběh, protože se mi zdálo, že se tam nevejdu. Rozeběhl jsem se rychleji, ale nepohlídal jsem si hlavu. Byl z toho špatný hod.

Nebyla vám při závodě zima?
Pořádně jsem se natřel finalgonem, rozcvička byla daleko lepší.
Zima docela byla, ale je to psychická záležitost.

TAK BOLÍ  ÚSPĚCH
Jak jste vypadal zdravotně?
Na soustředění v Brisbane mi hodně pomohl masér Standa Tábor. Rozmasíroval mi záda, žebra se zlepšila. To byl základ k vítězství. Protože bez toho bych neměl šanci. Všichni dělali, co mohli. Já jsem se tak zlepšoval, že jsem na tréninku hodil devadesát metrů. To se mi nepovedlo asi osm let.

Takže jste neměl potíže?
V kvalifikaci jsem se nestačil rozcvičit. Nějak jsme to zblbli a přišel jsem tam trochu pozdě, zavřeli nás dřív. Potřeboval jsem pár hodů z místa, jen z lehkého náklusu. To se mi nepovedlo. Následkem toho byl bolavý loket. V kvalifikaci jsem sice hodil daleko, ale ten loket to odnesl. Měl jsem obavy, ale přesto jsem věřil, že jeden závod se dá vydržet.

Cítil jste předem pohodu?
Bylo to fajn, protože jsem věděl, že jsem v kvalifikaci hodil daleko. Říkal jsem si, že připravený jsem dobře. Fyzický fond se nedá ztratit během dne. Jde jenom o to, abych se rozeběhl a udělal to chytře, dobře technicky.

Jak se po závodě cítíte?
Jsem rozbitý, ale spokojený. Kdyby mi řekli, že zítra mají být další závody, to bych nejel, ani kdyby mi dávali další medaili.

HLEDÁNÍ ČASU
Vyhrál jste skoro všechno, jenom mistrovství Evropy ne. Zkusíte to v roce 2002?

Ta medaile by mě lákala. Ale je to hrozně daleko. Nad tím vůbec nemůžu uvažovat. Zažil jsem hodně pádů, hodně slavných dní. Nemůžu říkat: Budu házet ještě za dva roky. Jsem rád, že je po sezoně a že si odpočinu.

Takže o další olympiádě nepřemýšlíte?
Nemůžu na to myslet. Jsem rád, že žiju. I když jsem rozbitý, tak žiju. Pořád mi srdíčko tluče sportem, ale záleží na zdraví. Kolikrát si hodně koleduji. Viděli mě doktoři a ptali se, proč nejsem v invalidním důchodu. Nedělali si legraci. Záda mám rozbitá daleko víc než rameno. Najít správný den, kdy je konec, je hrozně těžké. Mě to baví. Je to něco víc než vidět peníze, i když pomáhají.

Před dvěma lety už bylo pokračování vaší kariéry na vážkách. Jak vás tehdejší zranění ramene ovlivnilo?
Vrátilo mě nazpátek. Kdybych se nezranil, možná už tady nejsem. Na mistrovství světa 1997 to bylo ze začátku závodu dobré. Pak jsem vyšuměl, i v hlavě. Člověk stárne ne věkem, ale psychicky. To je nejhorší. Každý den vstát a trénovat. A když závod nevyjde, tak je celý rok špatný.

KDY ODEJÍT?
Kdy je čas na odchod?
Říká se, že je nejlepší odejít na vrcholu, pak se člověk stane králem. Jenže spousta lidí se chce vrátit a pak už nemá šanci. Důležité je se rozhodnout, pak zavřít dveře a je konec. Cesta k návratu není. To není, jako když se člověk zraní, to je jiný případ. Ovšem americký diskař Al Oerter vyhrál čtyřikrát olympiádu tím způsobem, že dva roky odpočíval a dva roky trénoval.

Nebyla by to cesta?
On byl jiný. Já bych neměl šanci, kdybych vůbec netrénoval.  Čím je člověk starší, tím je to horší. Zkoušel to Pribilinec i další, ale nešlo to. Je možné vrátit se po mateřství, po zranění. Ale pokud se člověk rozhodne a rok nic nedělá, psychicky se k tomu nedokáže vrátit a ostatní mu utečou.

Jan Železný na mítingu v Oslo

Autor:


Témata: Jan Železný




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze