S kolegy při práci na zimních i letních hrách používáme pojem „olympijská bublina“, který pro nás značí uzavřený prostor, v němž platí jen a pouze pravidla pánů pěti kruhů. Jejich rajon, jejich sponzoři, zásady, barvy a symboly.
Nic proti, jen by se bublina nesměla vytvořit i kolem hlav bossů Mezinárodního olympijského výboru.
Pro ilustraci si představte, že nemáte platební kartu Visa – v „olympijské bublině“ si tím pádem nekoupíte ani čaj, nenajdete-li v peněžence hotovost. V tomto je MOV zcela neúprosný. Pije se Coca-Cola, chodí se do McDonald’s. Dojde-li na lámání hamburgrů, strážci coubertinovských ideálů se promění v nemilosrdné obchodníky. Proč ne!
A to je nám ale překvapení, že tak postupovali také šéfové NHL, velmi výdělečné a mocné sportovní ligy.
„Nabídli jsme jim stejné podmínky a oni očividně chtějí více,“ citoval šéfa MOV Thomase Bacha web Inside the Games. Proč by nechtěli?
Třeba už jen proto, že se doba mění a původní podmínky se jim s odstupem času nezdají, protože minulé olympiády zcela nenaplnily byznysové plány. Třeba už jen proto, jak důležitý je pro ně internetový obsah (nesrovnatelně víc než před lety). Anebo z důvodu nejprostšího: chtějí vydělat ještě více.
Olympijské hnutí se spolu s Mezinárodní hokejovou federací zachovaly velmi pokrytecky a u prvního z nich je to bohužel symbolické.
Stokrát se mohou všichni účastníci sváru v čele s Bachem i šéfem NHL Garym Bettmanem zaštiťovat ušlechtilými frázemi o rozvoji hokeje, olympijské myšlence či třeba „okrádání fanoušků“ (slova hokejového předáka Reného Fasela), ale tohle byl především spor o peníze.
Je to možná smutné, ale nejen fanoušci Cimrmana vědí, že si nad tímto stavem věcí mohou leda povzdechnout.
Olympiády mají problém v tom, že to často veřejně nepřipouštějí. Nikoli náhodou strmě klesá finální počet žadatelů o hry. Ideál netáhne tak silně jako v minulosti, pokud ještě vůbec. Olympiády bývají zoufale předražené a přinášejí problémy, zvlášť v tak nestabilním světě, ve kterém bohužel aktuálně žijeme (bezpečnost, korupce, protesty).
Z osobních zkušeností tvrdím, že olympiáda je studnou, z níž se báječně osvěžíte jedním příběhem za druhým, ale děje se tak díky vodě (sportovcům), nikoli jejím stěnám (organizátorům). Kulisy naposledy v Riu de Janeiro připomínaly navoněnou bídu a člověk neustále dumal, je-li lepší investicí olympijský stadion, nebo nemocnice pro chudé.
NHL chtěla víc – peněz či televizních práv. Chtěla tak na základě rozhodnutí vlastníků klubů, což se sice může leckomu nelíbit a je to nejspíš i znak jisté „nenažranosti“, avšak byl to verdikt podnikatelů ohledně jejich vlastních zájmů. I to je celkem zajímavý kontrast s notorickým pletichařením a uplácením při kandidaturách na letní i zimní slavnosti.
NHL má problém, naštve mnohé fanoušky i hráče, ale její produkt zůstane stejný. Olympijský produkt se nyní zhorší - a to dost výrazně. Přitom právě olympijští bossové chtěli něco, co měli ti druzí. Jenže ustoupit, přeloženo přijít o část zisků na úkor druhého, to už nechtěli.
Ohánění se ideály občas zabírá, nikoli však ve střetu s ryzími obchodníky. Zvlášť ne s těmi, kteří vidí, že „idealisté“ profitují snad ještě lépe než oni.
Že tohle Bach a spol. nepochopili, nebo případně pochopili, ale odmítli s takovou verzí pečlivěji pracovat, je jen jejich chyba. A jejich prohra.
