Lékaři tvrdí, že při takovém přetížení člověk jen s obtížemi udržuje otevřená oční víčka. Ovšem ona je zavřít nesmí.
Jako zrádná zmije se stáčí olympijský tobogan ve středisku Cesana, jeden z nejnebezpečnějších na světě. Brazilec Mizoguchi tu loni skončil v kómatu, jiní si lámali kosti.
Ani následné úpravy nesmyly stín rizika. "Pořád není dráha zcela bezpečná. Na podzim při svěťáku byly další pády," říká Jeriová.
Dvaapadesát vteřin se rvete s přitažlivostí i saněmi, teprve na konci čeká největší hrozba: kombinace zatáček 17 a 18. Tady havarovalo v listopadu slovenské duo Mick–Marx, sedmé z mistrovství světa odvezli do nemocnice.
Tehdy padla i Jeriová. "Měla jsem dokonalou modřinu na stehně."
Saně jsou tvrdý sport, asi nejtvrdší na zimní olympiádě. Jistě, skeletonisté pádí ledovým korytem hlavou napřed. "Ale oni mají kulaté nože s drážkou, my ostří. Když se v zatáčce zařízneme, nezatočíme," porovnává sáňkařka.
Před třemi lety ji saně pravidelně vyhazovaly z "pekáče" při Světovém poháru ve Svatém Mořici, vždy za cílem se obrátila. "V kasárnách, kde jsme bydleli, jsem potom ležela a plakala, tělo celé modré, ani otočit jsem se nemohla."
Na přírodních drahách si sáňkaři dokonce řežou o ostří prsty, na umělých toboganech si musí hlídat hlavu.
"Ve Winterbergu měla štěstí Ruska Kneibová. Převrátila se a vymrštěné sáně dopadly těsně za ni." Takové dobrodružství vyžaduje pud sebezáchovy i cit pro rychlost.
"Tu mám asi v krvi," domnívá se třicátnice Jeriová. "Když jsme na škole jezdili na horských kolech, do kopce jsem byla vždycky poslední, z kopce první."
V autě se považuje za dobrou řidičku. "Mám rychlé reakce."
Zato když si v Iglsu sedla s kolegy z reprezentace na dětské sáňky, zklamalo ji, jak jsou pomalé. "Ale měly zrezlé kování, tak proto." V Cesaně její saně za 90 tisíc korun určitě poletí. "Snad někam k 15. místu a výš."
