Již roku 1896, kdy z iniciativy Pierra de Coubertina hostí Atény první novodobé olympijské hry, zařazuje francouzský baron na seznam olympijských sportů též bruslení. Leč kde vzít v řecké metropoli umělou ledovou plochu? No nic, bruslaři si počkají.
S tím bych něco mohl učinit, pomyslí si daleko odtud Josef Rössler-Ořovský, nadšený český průkopník sportu bruslařského i lyžařského, a o tři roky později Coubertinovi píše: "Paříž, hostitel II. olympiády, žádné kopce nemá. Uspořádejme tedy zimní část těchto her v Krkonoších."
Odpovědi se však nedočká. Po pravdě, pan baron neměl zimu rád. A závody na lyžích už vůbec ne...
21 zimních her, 21 příběhůPřed letošními hrami v Soči přineseme seriál 21 příběhů, jež připomenou všechny předchozí zimní olympiády. |
Krasobruslení, jakožto první zimní sport, tak debutuje až na hrách v Londýně 1908, svůj originální skok zde předvádí i Švéd Ullrich Salchow. Italský hrabě Brunett d’Usseaux poté navrhuje, ať jsou zimní sporty též součástí her ve Stockholmu 1912. Jenže jejich organizátor Victor Blick protestuje: "Nepřichází do úvahy. Máme přece Severské hry." Ty pořádají Skandinávci už od roku 1901 a obávají se (právem), že by přišli o výlučné postavení.
To Němci jsou akčnější. Vyhlašují, že v únoru 1916 uspořádají ve Schwarzwaldu zimní hry, jež budou součástí letní olympiády, kterou dostal přidělenu Berlín. Bohužel, toho roku místo sportovců pochodují nejen v Německu armády. Válka vítězí nad sportem.
Po ní se v olympijských Antverpách 1920 opět krasobruslí a navrch se tu hraje i lední hokej. Čechoslováci padnou s Kanadou 0:15 a s USA 0:16, ale porazí Švédy 1:0 a za ten jeden jediný gól na celém turnaji obdrží bronz.
Právě Kanaďané společně s Němci a Švýcary tlačí na Coubertina, ať dá své požehnání ke vzniku zimních her. A stárnoucí baron vskutku přehodnocuje postoje. Do svých pamětí píše: "Kromě odporu Skandinávců činila potíže ještě jedna starost: zimní hry se nemohou konat ve stejném čase a na stejném místě s vlastní olympiádou. Lze sice vytvořit umělý led, ale nikoli sníh a hory. Což by někdo mohl žádat na Holanďanech, aby na rok 1928 zakoupili nebo na míru zhotovili horské hřebeny? Jediné – a plné nesnází – je řešení zřídit jakýsi druh autonomního cyklu zimních her."
Střet Skandinávců se "zbytkem světa" zatím končí kompromisem. Roku 1924, kdy Paříž hostí olympijské hry, je francouzskému Chamonix svěřeno pořádání Týdne zimních sportů.
"Jsme tu na olympiádě, či nikoliv?" mudrují v Chamonix sami sportovci. Oficiální to stále není. Akce připomíná spíše nedonošené dítě. Skončí v budoucnu v prachu zapomnění?
Neskončí. V květnu 1925 vítá Praha delegáty VIII. olympijského kongresu. Kdopak se nám opět hlásí o slovo? Vida, pan Rössler-Ořovský. "Navrhuji, aby Týden zimních sportů v Chamonix byl dodatečně uznán za první zimní olympijské hry," pronáší.
Už na něj nehledí skrz prsty. Odhlasováno, přijato. Do Olympijské charty jsou zakomponovány následující řádky: "Zimní hry tvoří oddělený cyklus. Zahrnují soutěže v zimních sportech. Konají se ve stejném roce jako hry olympiády. První zimní hry byly slaveny v roce 1924 v průběhu VIII. olympiády. Od tohoto data jsou číselně označovány tak, jak byly slaveny."
Coubertin si zapisuje: "Zimní hry na celé čáře zvítězily. Naši skandinávští přátelé byli přesvědčeni a obráceni na víru." Šestadvacet let poté, co přišel s krkonošskou vizí, má Rössler-Ořovský pocit, že konečně zvítězil.
