Její dědeček Jan Klapáč náleží k významným postavám československého hokeje, v roce 1972 se stal světovým šampionem a v pestré vitríně úspěchů má rovněž stříbro a bronz z olympijských her. Byl to právě on, kdo do malé Ester vštěpoval vášeň pro sport.
I kvůli němu si přála dokázat něco, co nikdo před ní. Uběhly necelé čtyři měsíce – a Ledecká má splněno. Jako první v dějinách se na jedné olympiádě představila na lyžích i na snowboardu. A dvakrát triumfovala!
Stala se hitem zimních her v Pchjongčchangu 2018 a dívkou, jejíž energie je zdánlivě nevyčerpatelná. V pondělí se ukázala na Staroměstském náměstí a pak po krátkém odpočinku zase pádí do ciziny, aby dokončila sezonu.
„Spoustu sil jsem tady vydala, ale kupodivu mi jich ještě docela dost zbylo,“ usmála se Ledecká těsně před odletem z Jižní Koreje. Při anglické tiskové konferenci se zapotila víc než na svazích, pak dlouze hovořila i s českými žurnalisty. A hrdě u toho pózovala se dvěma lesknoucími se kusy kovu.
Povězte, jaké vaše medaile jsou?
Obě jsou kupodivu stejně těžké, můžu s nimi posilovat. Je to nářez, mít je obě najednou na krku. Říkala jsem, že bych potřebovala fyzioterapeuta.
Pojí se s nimi prostý fakt: v pouhých 22 letech je z vás dvojnásobná olympijská vítězka.
Je to fajn. Zajímavý. Pořád mi to ještě nedochází a jsem z toho trošku blázen. A možná budu až do konce života.
Čím se odměníte? Co potřebujete?
Nějakou kuchařku, která by mi všude vařila. To řešíme pokaždé: chtěla bych dodržovat dietu a jíst správně, jenže to není jednoduché. Maminka se může přetrhnout, a přestože umí spoustu věcí, někdy jsme na hotelu, kde se třeba nedá vybírat. Kdybych měla svoji kuchařku, mohla bych se posunout zase dopředu.
Což se trochu neslučuje s tím, jak ráda a často mlsáte čokoládu.
To ne. Taky jsem od Ježíška dostala zmrzlinovač a doma si tím dělám radost. To je asi jediné, co umím uvařit.
Jen od olympijského výboru za zlata dostanete 3,5 milionu korun...
Já jsem hrozná držgrešle a na prachy, to všichni vědí. Takže z toho mám velkou radost (směje se). Pomůže to celému týmu.
… a to je pouze začátek. Možná jste se tu zajistila do konce života.
Když vidím svého dědu, tak ani zdaleka ne.
Jak to myslíte?
Děda toho dokázal spoustu, je to fakt frajer. A rozhodně to teď není tak, že by si mohl dělat, co chce; že by měli s babičkou peněz, kolik potřebují. Přijde mi, že sportovních veteránů si nedokážeme tolik vážit. To je můj názor.
Olympionička LedeckáVizitka Ester Ledecká se narodila 23. března 1995. Jejím dědečkem je hokejový mistr světa Jan Klapáč, otcem známý zpěvák a skladatel Janek Ledecký. Odmala se věnuje zároveň alpskému lyžování i snowboardingu, v němž je dvojnásobnou mistryní světa. Na zimních hrách v Jižní Koreji se stala první ženou historie, která nastoupila v obou sportech na jedné olympiádě. V sobotu 17. února získala lyžařské zlato ze superobřího slalomu a v sobotu 24. února přidala další v paralelním obřím slalomu snowboardistek. |
Přece jen, dnes je doba jiná.
To se teprve ukáže.
A bude pro vás těžké nekývnout na každou nabídku? Máte i v debatách o nových sponzorech své slovo?
Jasně. Moje agentura mi vždycky dá návrh a řekne, kdo má zájem – a podle toho se rozhodujeme. Hodně firem má určité nároky a já vím, že něco nedokážu splnit. Chci se soustředit na sport, ne běhat po sponzorských akcích. Vždycky jsem to takhle směřovala a mám za sebou silnou agenturu, která mému pohledu rozumí a dokáže mi vyjít vstříc.
I na olympiádě v Jižní Koreji jste si tenhle režim udržela.
Jo, odvedli fantastickou práci i v tom, že vás novináře drželi trošku dál ode mě. Chápu, nebylo to pro vás lehké. Ale chtěla jsem to mít jako na každém jiném Světovém poháru. Pomohli mi vytvořit bublinu, na kterou jsem zvyklá. Díky tomu jsem měla možnost ukázat, co jsem ukázala.
A vážně jste se cítila „jako na každém jiném závodě“? Měla jste pocit své osobní bubliny?
Popravdě: měla. I když jsem ani nečekala, že to tak bude. Jedna věc je, že to tak chci, ale nemusí se to povést.
Musí být těžké si vsugerovat, že nejde o mimořádný den, když vás zrovna čeká boj o olympijské zlato.
Každý závod v sobě samozřejmě má něco výjimečného. Když jsem první sobotu vyhrála na lyžích, hodně lidí chodilo a gratulovalo mi. Což bylo super, ale já chtěla myslet hlavně na to, že už musím přepnout hlavu, že už potřebuju na snowboard. Nebylo to snadné, ale můj tým mi v tom hodně pomohl. Teď v sobotu jsem se na svahu na snowboardu cítila nejlíp za celý týden. Jezdila jsem sebevědomě a věřila si.
Ještě jedna věc ohledně popularity: sociální sítě, v dnešní době čím dál důležitější pro osobní komunikaci, úplně nemilujete – a fanoušci vám tam houfně přibývají. Změníte to?
Bojím se, že ne. I když to asi je potřeba a já se snažím, jdu do sebe (úsměv). Strašně si vážím všech lidí, co mi píšou a fandí. Co mě tlačí do cíle. Ale na druhou stranu jsem tu hlavně od toho, abych jezdila z kopce dolů.
Na lyžích i na snowboardu. Bylo těžké si stát za svým a dělat oba sporty?
Když jsem dospívala – v takových patnácti letech – docela jo. Přemýšleli jsme, jestli mají pravdu, nebo ne. Jestli to jde vůbec provést, protože to nikdo přede mnou nezkusil. Váhala jsem, jestli se nemám rozhodnout pro jeden ze sportů, ale pak jsem si říkala: Baví mě obojí, dělám to strašně dlouho a pořád se v obojím zlepšuju. Tak nevidím důvod, proč přestat.
A soupeřky se z vás třesou. Poražená finalistka na snowboardu řekla: Stříbro je pro mě jako zlato.
Jestli to mají takhle v hlavě nastavené, asi je to pro mě dobře. Takhle je to vždycky lepší. Ale všechny holky z nejlepší šestnáctky měly stejné šance. Musím vždycky předvést to nejlepší. Já se většinou soustředím hlavně na sebe a přemýšlím, jak to sjedu já. Ne jak se ony dívají na mě.
Co myslíte, je celý váš příběh unikátní? Nebo vás jednou, dříve nebo později, někdo napodobí?
Myslím si, že pokud to někoho bude bavit a bude mít kuráž stát si za svými rozhodnutími a půjde si za nimi, je to možné pro každého. Ale ne každý chce. Já chtěla. Taky mám štěstí, že mě spousta lidí podržela. Rodina mě moc podporovala, a to i finančně, jsou to drahé sporty. Trvalo, než jsem si mohla dovolit zaplatit svůj tým.
To je jedna důležitá věc, talent druhá. Po kom ho máte?
Doufám, že od dědy jsem zdědila aspoň špetku té vůle, která mi strašně pomáhá. Protože každý den to není tak, že bych vstala a řekla si: Jupí, jdeme na kopec, to je super. Vstávám strašně brzo ráno a vždycky není hezké počasí. Občas to fakt bolí. Občas se vám nechce ani na snídani; nechcete jíst, jen toužíte zůstat ležet v posteli. Ale když pak na ten kopec vylezu, řeknu si, že tady mě to baví. Že tady chci být.
Váš dědeček je z generace československých hokejových šampionů 60. a 70. let. Čím vás inspiroval?
Vším. Bylo super, že už odmalička mě učil, jak milovat sport. Vyprávěl mi všechny ty historky od kluků z kabiny, s (bratrem) Jonášem jsme se s ním naučili všechny možné sporty. Vedl nás k všestrannosti a stál za mnou při těch nejdůležitějších okamžicích – až doteď. Jsem mu strašně vděčná za každý den a za každou minutu, kterou mi věnoval. Bez něj bych tady teď nebyla.
Co jste podědila po tátovi-muzikantovi a mamince-krasobruslařce?
Doufám, že po mamince trochu té střelenosti, protože když jsme spolu, je to šílené. To se permanentně smějeme celý den. A od táty? Těžko říct, možná taky silnou vůli. Ráda bych řekla, že mám talent aspoň něco zazpívat, ale bojím se, že to fakt říct nemůžu.
Přímo tady v Koreji slíbil, že vám věnuje nový song.
Tak jako... Mohl by mi nějakou písničku napsat!
Váš bratr Jonáš už zase o vás chystá komiks. O Ester-superhrdince.
Od té chvíle, co jezdím v kombinézách od něj, jsem si říkala, že by bylo super, kdyby o mně nějaký komiks byl. Je to úžasné, strašně moc bych si toho vážila. Doufám, že se to povede.
Zvlášť proto, že tuhle tematiku máte sama hodně v oblibě, že?
Já měla ráda Kapitána Ameriku, Flashe, Ironmana, Supermana… Všichni se tam budou muset objevit.
O nich se dobře ví, co umí. Co je vaší superschopností?
Já nevím. Jezdit rychle z kopce dolů?
A vyhrávat, co?
Jo. V cíli pak po mně vždycky hodí nějaké zlato (úsměv).
