Máte za sebou evropský šampionát, tedy poslední velkou akci před hrami. Je teď už pro vás Tokio středobodem vesmíru?
On je to středobod vesmíru už dva roky, takže už je to tak dlouho, že jsem si na to nějak zvykl. Celý můj realizační tým to pořád bere jako den D a hodinu H, ale pro mě je to spíš jen těšení, že už tam konečně budu.
Z Chorvatska si vezete titul vicemistra Evropy v mixu spolu s Barborou Šumovou, stačí to na celkově pozitivní hodnocení šampionátu?
Vůbec to nebylo podle představ. Trénink byl výborný, neminul jsem snad ani jednou, ale do závodu jsem si zřejmě vystřílel všechen prach, nebylo to vůbec takové. Do mixu s Bárou jsem si pak šel spravit náladu a povedlo se. Báře to totiž šlo, tak mě strhla s sebou. V mužské týmové soutěži to ale zase nebylo ono, nešlo nám to dohromady. Jarda Lang makal jak šroubek, ale my s Tomášem Nýdrlem jsme se předháněli, kdo udělá víc chyb. Bohužel nám to nesedlo, já už cítil po vlastním individuálním závodu, kvalifikaci a finále v mixech, že už jsem unavený. To ale není výmluva.
Tomeček se Šumovou vystříleli evropské stříbro  Barbora Šumová a Jakub Tomeček na Evropských hrách v Minsku. |
Není lepší střílet moc závodů než málo?
Je to dobře směrem k olympiádě, závodů je hodně, dost se střílí, a tak si hlava zvyká, že musí makat, i když je unavená.
Když vám v Osijeku došel prach, kde jej nyní budete hledat?
Prach už jsem našel teď, to není problém. Já jsem dva dny doma a je to zpátky, bez problémů. (směje se) Ten prach jen došel na místě. Jak přijedu na střelnici a jde mi to v tréninku, tak je vždycky zle. Naopak když se mi nedaří, tak v závodě pak střílím dobře. Je to paradox.
Jste v tomto naprosto konzistentní, na trénink jste si stěžoval i loni po svém maximu.
slavil jsem o víkendu s rodinou třicítku, zrelaxoval jsem a tento týden už se pěkně vrátím do obvyklého rytmu a už se prostě pojedou bomby až do olympiády.
Možná je to nejapný žert, ale střílí se po třicítce jinak?
No nevím. (směje se) Lámalo se to uprostřed šampionátu, protože tréninky jsem střílel ještě jako devětadvacetiletý a závod už jako třicátník. Možná to je právě ten důvod, proč mi to nešlo. Snad to ale není pravdou, jinak budu muset hledat nějaký elixír mládí.
Copak, potřebujete víc vydechnout?
Tento týden byl takový odpočinkový, absolvoval jsem očkování, takže jsem si dal jen lehký trénink a měl volnější režim. Teď už budu každý den v Brně na střelnici.
Znáte olympijskou střelnici?
Vůbec. Měly tam být testovací závody, ale ty se samozřejmě nemohly konat, a tak jsem závodiště viděl jen na fotkách.
 |
Jakou to hraje roli ve výkonu?
Je to padesát na padesát. Někdy střelnice zapůsobí dobrým dojmem a člověk to má naopak jako hnací motor. Také to ale může být úplně naopak a zjistím, že je to těžká střelnice a nejde mi to tam. Pak ale zase přichází ten předchozí faktor, tedy nepovedený trénink přinášející úspěch v závodě a jsme zase tam, kde jsme byli. Atributů a ukazatelů je víc, a že jsem si tam nevystřelil, to asi není nic hrozného.
Osaháte si ji tedy až při trénincích na místě?
Jasně, před závodem určitě pár tréninků zvládneme, i když střílíme hned zkraje her, v neděli 26. července. Přiletím, podívám se na rozpis a až bude čas, půjdu střílet. Je zbytečné si tím lámat hlavu. Vím, že letím 16. července a že až poletí oranžový terč, tak ho mám sestřelit a tím to pro mě hasne.
Jak jsou rozdané karty před soutěží? Ve vašem sportu favorité sice existují, není to ale příliš dominantní pozice.
U nás je složité říct, kdo je favorit. Kdo se tam dostal, tak musel předvést světový výkon a ten musí předvést také tam, aby měl šanci bojovat o medaile. Vím, že když předvedu své maximum, ostatní musí vytáhnout 110 procent svého výkonu, aby se mohli měřit. Když to zvládnu, tak nemusím nikoho porážet, oni se musí snažit dostat mě.
To je zdravé sebevědomí a jasný plán.
Hezky se o tom povídá, hůř se to pak dělá doopravdy.
Jakub Tomeček na olympijských hrách v Londýně.
Máte zkušenosti z her v Londýně v roce 2012. Tohle ale asi nebude úplně klasický olympijský zážitek.
Bude to jiné už jen v tom, že máme nějaké instrukce, jak bude program probíhat a co se po nás bude chtít. Na jednu stranu to bude všechno za odměnu, jak se říká vymodlené. Na stranu druhou to bude jiné, než je klasická olympiáda v pravém slova smyslu. Ten humbuk, lidé okolo, potkávání se s ostatními sportovci... Nebude to horší, ale jiné.
Je však těžké představit si například úvodní ceremoniál se sportovci při nástupu. Nemrzí vás to?
My bychom se tam zřejmě stejně nepodívali, protože zahájení je před naším tréninkem, takže bych do dvou ráno byl na ceremoniálu a pak měl ráno střílet. Pořád mi to tak chybí v zážitcích, protože v Riu jsem chyběl úplně a v Londýně jsem jako mladé ucho dal na radu Honzy Sychry a trenéra Honzy Hůly, kteří mě přesvědčovali, že to je o ničem a že si mám raději odpočinout. Byla to chyba!
Co dělá, když zrovna nestřílí... „Střílím z něčeho jiného. Když netrénuji s brokovnicí, vezmu si pistoli nebo si vezmu kulovnici a jdu do lesa. Můj životopis by se mohl jmenovat život mezi zbraněmi. Mohlo by se zdát, že to nemám dělat, že mi to rozhodí brokovou střelbu, ale to je jako zakazovat pilotovi formule řídit auto. Když si sednu na srnce a vezmu si kulovnici, tak je to někde úplně jinde.“ |
Teď vás o to připraví zřejmě covid.
O důvod víc těšit se na Paříž 2024.
Třicítka tedy není žádný věk?
Teprve zraju. (směje se) My máme v pětatřiceti teprve vrchol, takže mě se teprve dařit bude.
Očekávání jsou vysoká, cítíte tlak veřejnosti?
Všichni předpokládají, že jako střelci dovezeme medaili. Když člověk řekne, že byl třeba osmý, tak v jiných sportech lidi chválí, ale u nás přijde jízlivé: „A medaili máš kde?“ Je to pak trošku kontraproduktivní, střelbu většina lidí sleduje přesně jednou za čtyři roky.
Navíc laik zřejmě nerozezná rozdíly mezi skeetem a trapem, kdy vy začínáte se zbraní u boku, zatímco trapisté už opřenou rameni. Panuje aspoň mezi vámi rivalita?
Rivalita mezi námi není, nakonec totiž není proč, jezdíme spolu roky po závodech, trávíme spolu obrovské množství času, patříme pod stejné kluby. Jsme nakonec všichni brokaři, takže jsme spíš jeden tým.
Neříkejte, že jste si nikdy nedělal srandu z trapu, že zatímco vy musíte zvednout zbraň a pak mířit, oni už ji mají zapřenou, takže je vaše disciplína těžší a tím pádem prestižnější.
Tak to je jasné. Říkáme jim, že se přeučíme na trapaře, až se začneme počurávat a budeme střílet z vozíčků. To je ale s úsměvem.
Dokázal byste odstřílet soutěž v trapu?
Jasně, to není vůbec problém… Akorát toho moc netrefím. (směje se) Oni jdou z rychlého terče do pomalého, naše naopak zrychlují. My mnohem víc předsazujeme, oni míň. Kdybych si dal pár tréninků a mozek by pochopil, co má dělat, tak bych to asi zvládl. Teď to ale nepřichází v úvahu, měl bych z obojího naprostý guláš.
Nebudete tedy navrhovat novou disciplínu dvojboje?
Pravda, medailí není nikdy dost. Ale teď vážně. Nám možná přibudou smíšené dvojice do olympijského programu, což by znamenalo, že bych si v Paříži mohl zastřílet dva závody. Trap mix už má teď, ale my ještě ne.
