Jak se vám jelo při olympijské premiéře?
Udělala jsem tři chyby. První přišla proto, že jsem jela pod tlakem do toho trojskoku, a pak přišly dvě další chyby, kterým jsem nerozuměla. Musím se podívat na video.
Bez radostného zařehtání. Kellnerová i její kolegové v parkuru skončili |
V jakém směru jste cítila tlak?
Tlak olympijského závodu. Když jedeme na naše klasické závody, tak většinou takovou výšku a techničnost skáčeme po jednom dvou kolech. Tady jsme dle mého názoru i názoru trenérky vystavené rovnou tomu finálnímu kolu, které bychom šly po pár dnech. I pro ty koně je to rychlejší a větší krok, než jsou zvyklé.
Dá se tento závod porovnat třeba s Pohárem národů z Prahy?
To určitě nejde. Tam hrály roli nervy, bylo to na domácí půdě. Co se týče obtížnosti a výšky skoků, to taky srovnávat nelze.
Jak na tom po příletu byla vaše klisna Catch Me If You Can?
Překvapivě opravdu skvěle. Přiletěla ve velmi dobré náladě a zůstala plná energie, za což jsem byla ráda, protože jsem měla zkušenosti, že občas po příletu – dejme tomu třeba do Dauhá, nebo do Mexika – byla docela unavená. Ale pracuju s novou veterinářkou, která je naprosto úžasná, opravdu se jí naplno věnuje, krásně ji podpořila, sice zlehka, ale vydržela plná energie.
Jak těžké bylo závodit v horkých tokijských podmínkách?
Tím, že jsme věděli, že budeme skákat večer, tak jsem plánovala i tréninky na večer. Aby si Catchie zvykla, že musí čekat celý den na ten trénink a později na závod. A i kvůli podmínkám. Teď večer už je intenzita počasí úplně jiná než přes den a ráno. Už od osmi devíti svítí sluníčko, je opravdu teplo, je to fakt jiné než po páté hodině odpoledne.
Co je ještě jiné na olympiádě?
Už jen to, že se to jmenuje olympiáda, na mě určitě vytváří větší tlak. Je to něco jedinečného, je to jednou za čtyři roky, tentokrát za pět, takže ta příprava je opravdu dlouhá, ne jako na jiné závody. Na těch máme opravdu třeba dva parkury na těžké úrovni, ale pořád nižší než tady dneska. To jsme přijeli, sice jsme měli v neděli warm-up, ale pak jsme museli nastoupit rovnou do výšky, na které my normálně končíme, do které se rozeskáčeme. Tady to takhle začíná.
Jak si užíváte olympiádu obecně? Je to jiné než Global Champions?
Atmosféra v olympijské vesnici, i když jsou tam omezení kvůli covidu, tak je to něco, co jsem nezažila. Je krásné vidět se s ostatními sportovci, všichni si drží palce navzájem, není to jen o té vaší disciplíně. Opravdu, je to nepopsatelný pocit příslušnosti do skupiny, která reprezentuje Českou republiku.
S kým jste se ve vesnici seznámila?
S mnoha lidmi. Viděla jsem se s basketbalisty, což jsou strašně milí, pozitivní kluci, kteří fandili úplně všem, to bylo krásné. Měla jsem štěstí a potkala se s paní Špotákovou, která je opravdu neuvěřitelná osoba. Jsem ohromně ráda, že jsem měla čest si s ní promluvit. Je strašně pozitivně motivující, mluvila jsem i s dalšími atlety.
Zajímala jste se při rozhovoru s Barborou Špotákovou o její atletické zkušenosti? Nebo z vás naopak tahala ona rozumy o koních?
Myslím, že jsme se bavily vzájemně, jak to mají s tréninkem na místě před olympiádou. Porovnávala jsem, jak trénují atletky na místě, jak trénuju já. Všechno mě to zajímalo. Byla to vzájemná konverzace, krásná zkušenost.