Píseckému rodákovi, který nemá od narození pažní kosti a má vymknuté kolenní klouby, se na krku houpe těžká stříbrná medaile z letních paralympijských her v Tokiu. Petráček sice neobhájil nejcennější kov, ale to mu vůbec nevadí. „Chtěl jsem si to hlavně užít. To se povedlo,“ říká Petráček spokojeně.
Viděl jsem, že vaše maminka vám opět udělala za odměnu oblíbenou svíčkovou. Stejně jako po olympiádě v Riu.
Nedávno jsme měli rodinný slavnostnější oběd, takže jsem si zase dal svíčkovou. A zase byla výborná.
Ještě se vrátím do Brazílie. Přímo tam s vámi zlatou medaili po závodě oslavili právě i vaši rodiče. Teď v Japonsku žádní diváci být nemohli. Fandil vám alespoň někdo z české výpravy?
Kolegové plavci, trenéři a vedoucí výpravy. Alespoň malá skupinka. Jinak tam nikdo nemohl, třeba ani jiní sportovci. Ale poprvé v historii náš závod přenášela živě televize, to byla paráda. Je pravda, že závody byly takové smutné. Každého z nás mrzelo, že fanoušci na stadion nemůžou.
Petráček si na paralympiádě doplaval pro stříbro na 50 metrů znak |
Kolik jste hned po závodě dostal zpráv do Tokia?
Měl jsem na telefonu nepočítaně esemesek, zpráv na WhatsAppu nebo na dalších komunikačních kanálech. Všem děkuji, že mi fandili a napsali, a musím se omluvit, že jsem nedokázal odpovědět všem. Zpráv bylo opravdu hrozně moc.
Už v rozplavbě na 50 metrů znak jste vytvořil nový olympijský rekord 41.75 vteřiny. Pak ale přišlo na řadu finále, kde vítěz z Ruska Roman Ždanov zaplaval za 40.99 vteřiny a vy pak 41.26 vteřiny. Oba jste tedy překonali váš čas z rozplavby. Čím to, že bylo finále tak rychlé?
Oba jsme měli za sebou tvrdou přípravu. Já jsem například zvládl před olympiádou hned pět reprezentačních soustředění. Dopředu jsem však věděl, že konkurence bude v Japonsku veliká a že Roman pojede hodně rychle.
Popište, jak finálový závod vypadal. Jak jste ho viděl vy?
Po zkušenostech z minulých paralympiád jsem už k závodu šel s tím, že se může stát opravdu cokoliv. V první řadě jsem si říkal, že ať už finále dopadne jakkoliv, tak si to chci užít. Nechtěl jsem v bazénu trpět, to znamená, že jsem chtěl plavat jako na trénincích. Zbytečně se nehýbat nahoru a dolů, ale jet pěkně rovně s tím, že to zkusím nejlépe, jak se dá. Myslím si, že to šlo výborně, protože ve finále jsem si udělal ještě svůj osobní rekord. Tak rychle jsem ještě nikdy neplaval.
Závod plný rekordů. Přesto, nemrzí vás trochu, že jste neobhájil první místo z Ria?
Vůbec ne. Věděl jsem, že s Romanem to bude boj. Na druhou stranu jsem za to strašně rád, protože takové závody, které jedou, já můžu. Bylo to hodně napínavé a já si myslím, že si to užili i rodiče a lidé u televize.
Na padesátce volným způsobem jste však měl smůlu a diskvalifikovali vás. Co se tam stalo?
Bohužel mi natekla voda do brýlí, pak jsem udělal jeden záběr přímo pod vodou a to se podle pravidel nesmí. Každým záběrem musíte protnout hladinu, proto mě diskvalifikovali.
Byla to už vaše čtvrtá paralympiáda. Dá se tedy říci, že jste dostatečně zkušený a na startu se vám jen tak nerozklepou kolena?
Neměly by (směje se). Už mám zažitou přípravu na závod, to už je automatické. Vím, co kdy dělat, jak se správně rozdýchat, uvolnit, dát se do pohody a pak zase po závodech správně zregenerovat. V Tokiu byla obrovská výhoda v tom, že jsme měli s sebou celý realizační tým, který se o nás po celou dobu perfektně staral. Od silových a rehabilitačních tréninků, přes uvolňovací masáže až po různé cviky.
Poprvé dostanou handicapovaní sportovci stejné odměny za medaile jako na olympiádě. I to vás musí těšit, že?
Ano, jsem rád, že nás Národní sportovní agentura dala na stejnou úroveň se zdravými sportovci. Člověku to psychicky pomůže, když ví, že se může rovnat s olympioniky. Že nejste nějak „podřadní“.
Co si za odměnu z druhého místa koupíte? Čím si uděláte radost?
Na co přesně ty peníze využiju, to si nechám pro sebe. Ale samozřejmě odměna půjde zase na můj sportovní rozvoj.
Jaké jsou vaše mimosportovní zážitky z Japonska?
Měli jsme také papírové postele. A krásně se na nich spalo. I jídlo mi v Tokiu chutnalo, vždy jsem si přišel na své. Bohužel ani my jsme nemohli nikam mimo sportoviště či olympijskou vesnici. Každý z nás měl sledovací aplikace, podle kterých věděli, kam přesně jdeme. Pak jsme si museli přes další aplikaci každý den měřit teplotu a vyplňovat dotazník. A samozřejmě nechyběly ani každodenní testy.
Co vás čeká v nejbližší době?
Teď je to hlavně o regeneraci, odpočinku a také o různých akcích. Nedávno mě přijal rektor VŠTE, předseda Poslanecké sněmovny a třeba i předseda Senátu. Takže mám vlastně docela nabitý program.
A máte v plánu i další závody ještě v této sezoně?
Budeme plavat na mistrovství republiky v Brně, které se kvůli covidu přesunulo až na podzim. V listopadu by měly být ještě závody v Praze.
Už za tři roky bude další paralympiáda ve francouzské Paříži. Budete se ni chystat?
Láká mě pátá paralympiáda. Tři roky utečou velice rychle, takže bychom se s mým týmem rádi do Paříže dostali. A kdyby to klaplo ještě i s fanoušky, tak by to bylo skvělé. Někdy od ledna tedy zase pro mě začne olympijský cyklus. V příštím roce je mistrovství světa v Portugalsku na Madeiře, kde už se budou plnit kritéria právě na paralympiádu. A po Paříži se pak uvidí.
Vidím tedy, že vás závodní plavání pořád baví.
Je to vlastně moje droga.
Nikdy jste s tím přeci jen nechtěl skončit?
Plavání a trénování na něj je pořádná řehole, to ano. Závodím už patnáct let, takže samozřejmě že občas krize přijde. Ale u mě je zase rychle pryč. Na tom všem je pak krásné, když skočím do vody, zazávodím si a vím, že mi to pořád ještě jde.
V osobním životě vás však čeká výrazná změna, že?
Máte pravdu. S přítelkyní se chceme vzít, ale až skončí ta covidová doba, až se všechno uklidní. Abychom si svatbu mohli užít bez omezení a zákazů.
