"Táhla jsem ten balvan z Pekingu s sebou příliš dlouho. Jsem z toho unavená," říká nyní. Silně věřící křesťanka společnosti HBO prozradila, že je v 29 letech stále panna, protože nenalezla toho pravého muže. V dětství kradla jídlo, aby přežila. Otec byl ve vězení, matka uklízečka, doma další čtyři sourozenci. Když chodila do 3. třídy, rodina se ocitla na chodníku, bydleli v suterénu Armády spásy.
Až atletické úspěchy, díky nimž získala stipendium na univerzitě, jí změnily život. V Pekingu se na páté překážce viděla se zlatem na krku. "Pak mě najednou napadlo: Ty překážky přicházejí moc rychle, moje nohy nestíhají. Zpanikařila jsem."
Dan O’Brian, bývalý světový rekordman v desetiboji, jí poradil, ať zkusí videoterapii. Jemu prospěla poté, co selhal při olympijské kvalifikaci před hrami v Barceloně. U týmu USA ji praktikuje psycholog Steve Portegna. Promítne sportovci videozáznam závodu, kdy se sesypal, načež s ním diskutuje o chybách a jejich možné nápravě. Vzápětí mu tentýž videozáznam promítne znovu. "Rozbor vyhání negativní emoce," ujišťuje.
Jonesová jeho služby odmítla. "Nepotřebuji to vidět znovu. Vidím ten závod v mysli neustále." Pomoc však hledala. Dala tedy na radu amsterdamského vědce Oudejanse: Simulujte co nejčastěji v tréninku vypjaté situace stejně jako policisté. Pak se s nimi vypořádáte i v závodě.
Když doma v Baton Rouge zaklekala do bloků, denně si namlouvala: Jsem na olympiádě, čeká mě finále. Zavřela oči, představila si hučící tribuny, kamery mířící jí do obličeje. A vyběhla.
Také si před garáž vyvěsila vlajku s pěti kruhy. A koupila talíře s logem Londýna 2012. "Když na nich vidím to logo, odradí mě, abych si naložila žebírka nebo jiná oblíbená, ale nezdravá jídla." Po loňské operaci míchy nemohla dlouho vůbec chodit. Nebude patřit k top favoritkám. Přesto věří, že tentokrát uspěje. Že dá zapomenout na kolaps, který ji "proslavil".
"Vždyť co je to za slávu? Říkají o mně: Ach, to je ta holka, co přišla o olympijské zlato. Ta slova tak zraňují. Kdo by o tohle stál?"
