Co pro vás teď olympiáda vlastně znamená? Výzvu? Zátěž? Stres?
Všechno dohromady. Radost, tlak, zodpovědnost vůči lidem, státu, ostatním hráčům. Ale pořád je to sport. Osm týmů bude chtít jediné vyhrát.
Jenže fanoušci asi nebudou spokojení se čtvrtým místem.
No jo, lidi jsou nároční. Hlavně na ty druhé. Na sebe už tolik ne. Každý je generálem. A nejlíp rozumějí všem povoláním kromě toho svého.
Na to ale musíte být zvyklý, ne?
Vždyť já si nestěžuju.
Když vás trenér Augusta jmenoval kapitánem, napadlo vás, že by někdo mohl žárlit?
Proboha to ne! Kdyby k tomu mělo dojít, kapitána dělat nebudu. Pro mě to není tak důležitá věc. Já můžu klidně hrát ve čtvrté lajně. Kdybych něco takového cítil, nechal bych toho, nehrál bych vůbec. To by k ničemu nevedlo.
Nemáte obavy, že při neúspěchu padne všechna kritika na vás?
A co mám dělat? Dát od toho ruce pryč? Nemůžu přece stahovat kalhoty, než k něčemu dojde. Když se to na mě sesype, neublíží mi to. Co mě nezabije, to mě posílí. A třeba to pomůže lidem, co se za mě schovají. Co nejsou tak silní, aby to vydrželi.
Cítíte větší tlak kvůli funkci, kvůli céčku na dresu?
To ne, vůbec. I kdybych kapitánem nebyl, stejně by na mě byl větší tlak než na ostatní hráče. Ale největší bude na Hašana. Brankář rozhodne turnaj. Čím větší dostanete dar, nadání, tím víc od vás lidi čekají.
Říkáte, že rozhodne brankář. Co ještě bude důležité?
Hlavně gólman.
Může být Hašek znovu tak úžasný jako v Naganu? Je to vůbec možné?
Když to jednou dokázal, tak proč by to nemohl zopakovat? Těžko už může být lepší. To by asi nebyl člověk.
Čeho se na olympiádě obáváte?
Aby se nikdo nezranil. Především Hašan. Máme ještě Romana Čechmánka i Romana Turka, jsou to vynikající brankáři, ale pro nikoho není snadné naskočit do zápasu. A Hašan je Hašan. Jeho zranění by mužstvo ovlivnilo. Souvisí to se sebevědomím týmu. Psychika je důležitá, podívejte se na Kladno v lize. Hráči si začali věřit a hned to jde líp. Je to jako rozjetý vlak. Když se zastaví, těžko se roztlačuje. Na olympiádě na to není čas. To se taky můžeme rozjet až na příští olympiádě.
Klíčová bude také soudržnost. Jak se dá tým dohromady?
Těžko vyřešíte nějaký problém během deseti dnů. V Naganu jsme se nemuseli dávat dohromady. Nechtěli jsme, aby to dopadlo jako na Světovém poháru.
Ale teď už nemusíte mít takový strach. Uspořádáte nějaké sezení?
Myslím, že každý automaticky ví, o co jde. Nepoletí tam sedmnáctiletí kluci, co se potřebují ukázat.
Na Světovém poháru v roce 1996 také nereprezentovali sedmnáctiletí kluci...
Jasně, ale byla to první šance ukázat se před naším publikem. A novináři z nás udělali něco, co jsme nebyli. V nominaci pro Salt Lake je většina hráčů na vrcholu, někteří mají poslední šanci něco vyhrát.
V Naganu se říkalo: Jágr se obětoval pro kolektiv. Bránil a vracel se. Přijmete znovu tuhle úlohu?
Tomu se směju. Buď tomu lidi nerozumějí, nebo závidí, že dávám góly. To by byl tým sám proti sobě, kdyby po mně chtěl, abych bránil.
Ale musíte uznat, že jste v Naganu hrál jinak než kdysi v NHL za Pittsburgh, ne?
Jasně. Na olympiádě budu bránit, ale to neznamená, že vůbec nepojedu dopředu. Defenzivně na tom nejsem nejlíp, ačkoliv svoje si ubráním. Ale moje přednost je dávat góly nebo je aspoň připravovat.
Kdo by se k vám hodil? Jan Hrdina, s nímž jste si v Pittsburghu rozuměl?
Hokej už je v současnosti tak rychlá hra, že někdy se musí nahrávat naslepo. Je potřeba, abych věděl, kam ten druhý najede, aby mu ta přihrávka klepla přesně na hokejku. Není čas si na někoho zvykat. Proto je dobře, že Honza v týmu bude.
A koho byste bral v centru?
Do toho se nepletu, to je věc trenérů.
Zatímco s Jiřím Dopitou jste se potkal jen na pár střídání v Naganu, Roberta Langa také znáte z Pittsburghu...
Pravda, s Lanýžem jsme toho taky dost odehráli. Třeba vloni v play off a docela nám to společně šlo.
Zranění kolena a stehenního přitahovače vás obrala o třináct zápasů NHL. Budete v Salt Lake City ve formě?
Doufám, že jo. Tak dlouho jsem mimo nebyl, abych ztratil kondici.
V bodování proti minulé sezoně zaostáváte, ale prý máte ze svých výkonů lepší pocit. Je to pravda?
Myslím, že pozičně hraju líp. Jenže hokej se hraje na góly a ve Washingtonu je to obtížné. Na každý bod se tady nadřu víc než v Pittsburghu.
Jak to?
Než by někdo riskantně přihrál do jízdy, radši to nahodí po prknech. Všechno se hrne dopředu, nikdo se s pukem nevrátí. Jenže já to nezměním. Tak se tady prostě hraje. Navíc každou chvíli nastupuju s někým jiným. Mám pocit, že mi snad spoluhráče každý den tahají z klobouku.
Co myslíte, kdo bude hvězdou turnaje?
Tou může být kdokoliv. Já doufám, že vyletí někdo z našich. Ti mladí kluci začínají být lepší než my.
A váš někdejší idol Mario Lemieux? Může v šestatřiceti letech a na širokém kluzišti zazářit?
Jak jsem ho viděl v poslední době, tak určitě. Když se rozjede, málokdo ho zastaví. A na velkém hřišti to bude ještě těžší. Letí na vás stokilový chlap. Má hrozně dlouhé ruce, všude dosáhne. Jestli mu ještě dají na křídla nějaké rychlíky, bude hrozně nebezpečný.
