Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


  • Čtvrtek 19. října 2017 Michaela

Umělkyně Soukalová? Zpívající medailistka, ale zdaleka nejen to

6 2014
Vlastně nerozumí, kde se ocitla. "Pořád jsem se viděla, že v životě budu kráčet po umělecké cestě. Ani nevím, jak je možné, že dneska jsem tady," povídá Gabriela Soukalová. Kde tady? Přece na sněhu a s malorážkou. Coby jedna z největších českých nadějí pro hry v Soči.

Když jí bylo pět, vzala ohořelý klacík po opékání buřtů a na garáž svých rodičů jim nakreslila auto a princeznu. S obdivnými reakcemi rodičů se však nesetkala. "Pěkně mě pak bolel zadek."

Z mánie kreslit vždy a všude ji to však nevyléčilo. Jindy, když ji maminčina kamarádka provedla střední uměleckoprůmyslovou školou, malá Gabriela Soukalová pro změnu nadšeně oznamovala: "Já jednou půjdu na sochací školu."

1990 Gabriela s rodiči (vlevo) a v roce 1996 s panenkou.

Gabriela Soukalová jako svéhlavá holčička.

Coby předškolák zazářila i se zobcovou flétnou. Bez not. "Melodie jsem odposlouchala a pak je sama zahrála." Vida, ta naše holka má hudební sluch, nadchli se páni rodičové. A tak ji na základce kromě kroužku plaveckého, lyžařského a gymnastického přihlásili i na kreslení a klavír. "Tehdy u mě platilo: co den, to kroužek. Já vám byla nezmar."

Jen hrát z not ji pořád nebavilo. "Na ně jsem byla hrozný dyslektik." Radši improvizovala, proti vůli maminky. Doma preludovala na pianino, maminka nad ní hodinu stála a přikazovala: "Musíš hrát z not. Musíš!" "Já nechci," bránila se.

Gábino, běž! Nepoběžím!

Tehdy chtěla školačka Soukalová hrát a kreslit a modelovat - a vůbec, ani trošku, nechtěla sportovat. Což rodiče, úspěšného biatlonového trenéra a medailistku z olympijské štafety v běhu na lyžích, pochopitelně netěšilo.

Trumfy pro Soči

Profily českých nadějí

Seriál vám představuje 10 nadějí české výpravy pro olympijské hry v Soči.

Zatím vyšlo:

"Gábino, pojď sem, zaplatil jsem dvacku startovného, tak poběžíš," oznámil jí táta.

"Nepoběžím."

Postavil ji na start závodu, startér vystřelil a milá Gábinka zůstala stát.

"Byla jsem hrozně tvrdohlavá."

Jindy vedla závod, zbývalo jen 300 metrů do cíle, rodiče jásali, že vyhraje, ale ona zastavila a utekla pryč, do lesa. Natruc. Přiřítili se celí červení, dostala zase na zadek. "Pak se mnou celý den nemluvili. To bylo stokrát horší, než kdyby mě hodinu mlátili."

Naopak na hudebních přehrávkách dokázala jako jediná z menších dětí ke hře na klavír zároveň krásně zpívat. Rok chodila i na lekce sólového zpěvu, zúčastnila se v něm krajských soutěží. Uměním se chtěla živit. Přesto nakonec vyhrál biatlon.

Pravda, dlouho ho dělala hlavně proto, aby nebyla tlustá. "U nás v rodině jsou všichni mohutní, tak jsem se snažila udržovat." Až medaile ze štafety na juniorském mistrovství světa 2009 ji údajně pro biatlon zachránila. "Začal mě bavit. Jinak bych s ním asi brzy skončila."

TRÉNINK V SOČI. Gabriela Soukalová už trénuje v dějišti olympiády.

Gabriela Soukalová při tréninku­ v biatlonovém středisku Laura.

Zpěv pro ni zůstal koníčkem a občasným únikem. Spolužáci na střední škole ji chtěli přihlásit do Superstar. "Ale na to jsem neměla odvahu. Já byla trémistka." Při zpracování úkolu na informatiku (sestříhání klipu) kamarád natočil zpívající Gabrielu na fotoaparát, zvuk nahrál na laciný mikrofon pro Skype a výsledný produkt umístil na YouTube.

Zlobila se: "Mělo to být jen pro třídní účely, ne? Ale co… Stejně si to na YouTube nikdo nepustí." V čemž se pletla. Dnes má tento klip desetitisíce zhlédnutí.

Koncert pro 30 tisíc lidí

Loni už zpívala při zakončení biatlonového mistrovství světa a při nesčetných dalších akcích. V Novém Městě ji ke zpěvu "dotlačila" sázka s koučem Šikolou. Stála s mikrofonem před 30 tisíci lidí a chtěla utéct.

"Akustika byla šílená. Já zpívala a ono to šlo až za vteřinu. Bála jsem se, že to bude fiasko a že se ztrapním. Přesvědčovala jsem se: Neuteču, neuteču, neuteču."  Neutekla a zvládla to. "Ale ještě hodinu jsem měla zrychlený tep."

Úplně jiné bylo, když v létě v pražském klubu Na Rampě pěla se skupinou Blues Doctors. Blues a jazz miluje. "Kluci z kapely jsou pohodáři. A klubová scéna mi připadala jak koncert v obýváku."

Svoji dětskou touhu studovat na Střední uměleckoprůmyslové škole v Jablonci si splnila. "A byly to mé nejhezčí roky." Vystudovala obor medailérství a rytectví, stala se z ní medailérka. "Ve škole jsem se snažila jít na úkoly jinak než spolužáci," líčí. Sázela na originální nápady. I proto jí spolužáci tu a tam v žertu spílali.

Úkol "navrhnout medaili ke 20. výročí malovacího pobytu v jižních Čechách" zvládla za pouhých pět hodin. Seškrábala z palety barvy, obtiskla strukturu a pojala medaili jen jako strukturu. "Všichni se snažili o krajinky, hráli si s barvami, dělali na tom tři týdny a já pak dostala lepší známku," směje se.

Já jsem strašný piplák

Při mistrovství světa v orientačním běhu v Olomouci letos pověsí těm nejlepším na krk medaile, které Soukalová sama navrhla. "To je má první větší zakázka."

Přesto by ji po biatlonové kariéře lákalo spíš návrhářství a sádrové modely. Jejím dalším snem je studium na Fakultě architektury Technické univerzity v Liberci. Chtěla by se věnovat designu prostoru.

Gabriela Soukalová

Narozena: 1. 11. 1989 v Jablonci nad Nisou. 169 cm, 61 kg. Svobodná.

Disciplína: Sprint, stíhací závod, vytrvalostní závod, závod s hromad. startem, štafeta.

Největší úspěchy: 7x 1. v závodě SP (2013 a 2014), 2. v SP 2013 (stíh. záv.), 3. v SP 2013 (závod s hrom. st.), vítězka hodnocení vytrv. závodu SP 2013/14, 3. ve smíšené štafetě na MS 2013, 12. na MS 2013 (vytrv. záv.). Na ZOH podruhé.

Zvláštní znamení: Dcera Gabriely Soukalové-Svobodové, stříbrné ze štafety běžkyň na ZOH 1984, je umělecky založená: maluje, zpívá, navrhuje medaile.

Katalogy oblečení si kreslila už v dětství. Loni se seznámila s Beatou Rajskou, v antické róbě od úspěšné návrhářky převzala cenu pro nejlepší biatlonistku zimy. "Občas mám taky nějaký nápad na šaty," nesměle hlásí. Mít na ně dostatek času, byly by do detailu propracované. "Já jsem strašný piplák! Všechno musím mít precizní. Nedovolila bych si něco odfláknout."

Také na výstavách, kterých do roka navštíví hned několik, dlouhé minuty pozoruje detaily. Loni ji okouzlila výstava grafika Ivo Křena v Liberci, jeho linoryty plné specifických výrazných barev si chce koupit. Líbí se jí moderna, futurismus, kubismus. "Ale obdivuju i da Vinciho, pro mě to byl bůh."

Kdysi v pařížském Louvru dychtivě hledala jeho Monu Lisu. "Představovala jsem si, že přijdu a tam bude něco úžasného... Ale stála tam fronta lidí, co koukali na cosi hrozně titěrného. A ona to byla Mona Lisa. Je to trochu předimenzovaný fenomén."

Sama se před časem pustila do portrétování, cizeluje své schopnosti realisticky zobrazovat lidi. I do Soči si přibalí nový skicák, kamarádovi slíbila nakreslit portrét. Téměř všechny své práce rozdá, stejně jako startovní čísla ze závodů. "Pro mě má totiž větší cenu vzpomínka než ty předměty."

Doma by možná našla blok, v němž se před lety věnovala dalšímu uměleckému oboru: psala básničky. "Ale že bych je někdy prezentovala, to ne."

Fotogalerie

Slohové práce a její dobrá paměť jí však pomáhaly k vylepšení známek z češtiny. "Jednou jsem se naučila dlouhou básničku a recitovala ji asi osm a půl minuty v kuse. Učitelka mi říkala: To jsem ještě neviděla. Pak se rozbrečela, jak ji to dojalo."

A herecké vlohy? Ač je slečna Soukalová spíše introvertem, umí občas prodat i svůj exhibicionismus. Střihla si roli v reklamě. "A s Jitkou Landovou pořád zkoušíme nějaké hry," prozradí o biatlonové spolubydlící. Žebříčku těch nejoblíbenějších vládne Cimrman, zejména hra Záskok. "Ale té lípy se nevzdááám," předvádí monolog. "A na vyblbnutí bych si střihla i nějakou hysterku."

We are the champions

Melodii, kterou v autě cestou na závody slyší v rádiu, si pak klidně brouká celý den. V Soči není vyloučeno, že se jí vloudí do hlavy i obehraná neoficiální hymna vítězů We Are The Champions od Queenů. Troufla by si i na ni? "Jééé... To nevím... Možná jen pro sebe. V duchu."

Není však vyloučeno, že ji uslyší na vlastní počest...







Najdete na iDNES.cz



mobilní verze