Proč chcete být gymnastickými šampiony? "Protože moji rodiče mě potom budou víc milovat." "Protože má rodina na to spoléhá." "Protože moje máma se na to těší." Šestileté děti odpovídají bez rozmyšlení, okamžitě. Spí na palandách, vstávají v šest ráno, rodiče často déle než půl roku nevidí. Zato 330 dní v roce cvičí, téměř nepřetržitě. Tři hodiny denně se navíc učí.
Tak plyne život v gymnastické akademii Li Siao-šuanga, čínské továrně na šampiony. Za posledních deset let právě odtud vzešli čtyři mistři světa. Dětství stovky dětí ve věku 4–10 let je tu obětováno většímu snu.
Trpí tady?
To je pohled Evropana.
Šestiletá Meng Chan však v dokumentu nizozemské televize vypráví: "Hodný kouč není dobrý kouč. Můj kouč Čang je nejtvrdší. Kdo u něj netrénuje tvrdě, ten lituje. Jeho rákoska je nejráznější. Ale dneska jsem dostala facku jen jednou, všichni ostatní čtyřikrát. Po té první facce jsem už neopakovala chyby."
Ukázka z dokumentu nizozemské televize:
Připadá vám to kruté? Fyzické tresty jsou v Číně běžným standardem.
Rovněž britský olympijský vítěz, veslař Matthew Pinsent, přiznal zděšení, když navštívil tréninková centra, kde se připravují čínské olympijské naděje. "Byl jsem tam šokován drastickými metodami," řekl reportérovi BBC.
Ale nezapomínejte: Čína je zemí s jinou mentalitou. Co Evropanovi připadá drastické, je pro čínské děti běžné. Navíc vidina slávy a lepších životních podmínek je pro jejich rodiče nesmírně lákavá.
Rodina, příbuzní, často i sousedé šetří každou korunu, jen aby talentovanému dítěti uhradili takovou školu. "Bude z ní mistryně světa, ať to stojí, co to stojí," tvrdí otec malé Meng Chan.
Akademii Li Siao-šuanga dříve financoval stát, nyní je už komerční. Otec pětiletého prvňáka Čchang Nana zaplatí za roční synův pobyt desetkrát tolik, než je průměrný plat. Po prvním dnu v akademii opouští syna, aniž mu řekne "na shledanou". "Je tu tolik dětí! Zvykne si. Kdybych zůstal déle, bude to pro něj tvrdší," říká otec.
Jinde skauti z čínské sportovní mašinerie sami odvádějí ohebné prvňáčky z rodičovské náruče do hermeticky uzavřených tréninkových center. Skokanku do vody Fu Ming-siu objevila v devíti letech lovkyně talentů Je Fen.
Brzy poté se z rodného Wu-chanu stěhovala do Pekingské sportovní školy. Trénovala devět hodin denně, sedm dní v týdnu. Večer co večer probrečela. Ale během tréninkových drilů jí bylo vštěpováno: "Všechny emoce jsou zbytečné! Zbav se jich!" Rodiče směla vidět dvakrát do roka. Někdy přijeli na její závody, ale osobní kontakt tam byl zakázán.
Ve čtrnácti se stala olympijskou vítězkou. Zajistila rodinu, příbuzné. Co na tom, že v osmnácti pak sport nenáviděla?
Li Siao-šuang vyhrál olympijské hry v letech 1992 a 1996. Jeho gymnastická akademie je nyní v zemi nejslavnější. "V Číně lidé věří, že děti, co žijí s rodiči, jsou líné. U nás se naopak učí děti samostatnosti, odhodlanosti a odvaze," prohlašuje.
Malý Ce Jang tu byl dokonce od tří let. Po pětiletém výcviku stanul na rozcestí: buď si ho vyberou do reprezentace jeho provincie, nebo se sen jeho rodiny rozplyne.
"Nesmím rodiče zklamat," říká. V rozhovoru s reportéry přesto přiznává: "Chtěl bych být učitelem." "Máš rád gymnastiku?" ptají se ho.
"Ne." "Proč jsi tu tedy zůstal?" Chvíli přemýšlí. Pak špitne: "Chci pokračovat." Jeho matka povídá: "Je ještě mladý. Jeho vůle je zatím slabá."
Z deseti dětí odtud proniknou do provinčních reprezentací jen dvě nebo tři. Ostatní se vrátí k rodičům. Často je přivítají zklamané obličeje.
