"Vždycky se tady parádně zrušíme," vykládá Puškár, který má obvod stehna skoro 70 centimetrů. V šestatřiceti se připravuje na čtvrté olympijské hry, říká, že teď už jen ladí formu. Ve sportovním centru Nymburk byl tři dny s „kulturistou“ Gomolou, který nabírá sílu po těžkém zranění.
S činkou položenou za krkem na ramenou dělá svižné podřepy, ne úplně do kolen. Na každou stranu nasadí dvě dvacetikilové činky a zátěž zvyšuje. "Teď to bylo 130 kilo, jdu na 150," hlásí. Ani tam ještě nekončí.
Před dvěma měsíci jej zradilo právě posilování s živou váhou. Na nohách neudržel víc než půl tuny... "Vyvrátilo mi to celou pravou nohu, utrhlo stehenní sval a břišní svaly. Po operaci jsem chodil čtrnáct dní o berlích, nemohl jsem se ani posadit, jak to bolelo. Ale vyléčilo se to zázračně rychle."
Zbylí čtyři bobisté-olympionici, Danilevič, Kobián, Kondrát a Studnička, jsou ve francouzském La Plagne na Světovém poháru. Bobisté jsou pořádně statní muži. "A taky máme pořád hlad," oznamuje Puškár. Čtvrt hodiny před osmou je snídaně, každodenní svátek. Pak si ještě sportovci znovu zalezou do postele a pospávají. Až do deseti, kdy je trénink. Buď posilovna, řečená posilka, nebo atletika, hlavně starty s bobovým trenažérem na opuštěné tartanové dráze.
Jídlo, to je téma. Jako by těm chlapům pořád kručelo v břiše. Vyprávějí třeba, jaké místo v Americe je vůbec nejoblíbenější. A jaké? Restaurace Foory Goory, kde do sebe mohou za pět dolarů naládovat tolik jídla, kolik snědí. „"ejdřív tak šest vrchovatých talířů. A pak se dorazíme zmrzlinou a ovocem," utrousí Puškár.
V jiné restauraci zase každý "zdlábne" až sto kusů smažených kuřecích křidélek. Cena? Jedno za pět centů. "Nejhorší je to ve Svatém Mořici. Drahé jídlo, a ještě k tomu hrozně málo." A to si ještě třeba Gomola hodně vybírá: nejí sýry a špenát, na celer je alergický.
Nymburk? Na ten si bobisté nestěžují, jen pořád sledují, která parta kuchařů má zrovna službu. Jedna vyváří, stejně jako včera, a bobistům na talíře dává vše, co si poručí. Druhá se prý na prosby o nášup tváří nepřejícně.
Po každém tréninku, a mají dva za den, si bobisté zajdou do bazénu. Naloží se do teplé vody s bublinkami a obnovují síly. Kdyby nebyl Ivo Danilevič v La Plagne, určitě by ukázal, jak dlouho dokáže vydržet pod vodou. Jednou se v Nymburku vsadil o pivo, že vydrží bez nadechnutí deset minut. Vydržel.
"Přisál se k místu, kudy kompresor žene bublinky do vody a dýchal pod vodou. No jo, Pišta, to je strašný živel. Regulérní žába," říká Gomola. Kondrát, rodák ze slovenské Ilavy a civilním povoláním hasič-záchranář, je zase maniak do mobilních telefonů. Dokáže prý vystřídat tři druhy během týdne.
Studnička klidně v osm večer zasedne k počítačovým hrám a zůstane u nich do rána. "Jestli je mezi námi ponorková nemoc? Vůbec nevím, o čem je řeč," usměje se Puškár. Příští týden se v Nymburce sejde celá bobistická parta, budou "ladit" všichni.
Vtipkují, že když si sundají elastické kalhoty, ve kterých trénují, určitě je pod nimi vytetované inventární číslo. V Nymburce si totiž připadají jako doma. "Jsme tu tutově tři měsíce v roce, všem tady tykáme," tvrdí Puškár.
