Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


  • Neděle 22. října 2017 Sabina

Bobista: muž, který pořád shání jídlo

24 2002
Nymburk - Pavel Puškár, muž se strništěm a drobnou náušnicí v uchu, leží v posilovně a mučí se pod strojem. Nohama zvedá 350 kilogramů. Jednou, dvakrát, čím dál hlasitěji oddychuje. Potřetí, počtvrté. Funí a nad levým spánkem mu vystoupne žíla. A popáté. Konec jedné z mnoha sérií. Trénink bobistů před olympiádou v Salt Lake City je neúprosný. Každý den hodina v posilovně. Za chvilku, když se Puškár osvěží a proklepe nohy, poprosí kolegu Romana Gomolu, aby zátěž zvýšil. Jenže závaží se na stroj nevejde. Zato Gomola ano. A tak si chlapík s vypracovanými zády a bicepsy vyleze nahoru, sedne si a udělá přírodní zátěž. Váží 85 kilo. A Puškár teď zvedá všechno dohromady.

"Vždycky se tady parádně zrušíme," vykládá Puškár, který má obvod stehna skoro 70 centimetrů. V šestatřiceti se připravuje na čtvrté olympijské hry, říká, že teď už jen ladí formu. Ve sportovním centru Nymburk byl tři dny s „kulturistou“ Gomolou, který nabírá sílu po  těžkém zranění.

S činkou položenou za krkem na ramenou dělá svižné podřepy, ne úplně do  kolen. Na každou stranu nasadí dvě dvacetikilové činky a zátěž zvyšuje. "Teď to bylo 130  kilo, jdu na 150," hlásí. Ani tam ještě nekončí.

Před dvěma měsíci jej zradilo právě posilování s živou váhou. Na nohách neudržel víc než půl tuny... "Vyvrátilo mi to celou pravou nohu, utrhlo stehenní sval a břišní svaly. Po operaci jsem  chodil čtrnáct dní o berlích, nemohl jsem se ani posadit, jak to bolelo. Ale vyléčilo se to  zázračně rychle."

Zbylí čtyři bobisté-olympionici, Danilevič, Kobián, Kondrát a Studnička,  jsou ve francouzském La Plagne na Světovém poháru. Bobisté jsou pořádně statní muži. "A taky máme pořád hlad," oznamuje Puškár. Čtvrt hodiny před osmou je snídaně, každodenní svátek. Pak si ještě sportovci znovu zalezou  do postele a pospávají. Až do deseti, kdy je trénink. Buď posilovna, řečená posilka, nebo  atletika, hlavně starty s bobovým trenažérem na opuštěné tartanové dráze.

Jídlo, to je téma. Jako by těm chlapům pořád kručelo v břiše. Vyprávějí třeba, jaké místo v Americe je vůbec nejoblíbenější. A jaké? Restaurace Foory Goory, kde do sebe mohou za pět dolarů naládovat tolik jídla, kolik snědí. „"ejdřív tak šest vrchovatých talířů. A pak se dorazíme zmrzlinou a ovocem," utrousí Puškár.

V jiné restauraci zase každý "zdlábne" až sto kusů smažených kuřecích křidélek. Cena? Jedno za pět centů. "Nejhorší je to ve Svatém Mořici. Drahé jídlo, a ještě k tomu hrozně málo." A to si ještě třeba Gomola hodně vybírá: nejí sýry a špenát, na celer je alergický.

Nymburk? Na ten si bobisté nestěžují, jen pořád sledují, která parta kuchařů má zrovna službu. Jedna vyváří, stejně jako včera, a bobistům na talíře dává vše, co si poručí. Druhá se prý na prosby o nášup tváří nepřejícně.

Po každém tréninku, a mají dva za den, si bobisté zajdou do bazénu. Naloží se do teplé vody s bublinkami a obnovují síly. Kdyby nebyl Ivo Danilevič v La Plagne, určitě by ukázal, jak dlouho dokáže vydržet pod vodou. Jednou se v Nymburku vsadil o pivo, že vydrží bez nadechnutí deset minut. Vydržel.

"Přisál se k místu, kudy kompresor žene bublinky do vody a dýchal pod vodou. No jo, Pišta, to je strašný živel. Regulérní žába," říká Gomola. Kondrát, rodák ze slovenské Ilavy a civilním povoláním hasič-záchranář, je zase maniak do  mobilních telefonů. Dokáže prý vystřídat tři druhy během týdne.

Studnička klidně v osm večer zasedne k počítačovým hrám a zůstane u nich do rána. "Jestli je mezi námi ponorková nemoc?  Vůbec nevím, o čem je řeč," usměje se Puškár. Příští týden se v Nymburce sejde celá bobistická parta, budou "ladit" všichni.

Vtipkují, že  když si sundají elastické kalhoty, ve kterých trénují, určitě je pod nimi vytetované  inventární číslo. V Nymburce si totiž připadají jako doma. "Jsme tu tutově tři měsíce v roce, všem tady tykáme," tvrdí Puškár.

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze