V Lake Placid 1980 to byl jediný úspěch československé výpravy. V turnaji vyhořeli i hokejisté a lidé u rozhlasových přijímačů slyšeli jen o skvělé jízdě tehdy 23leté běžkyně, "dívky s posmutnělým úsměvem".
"Hlavně ať není mokrý sníh, nerada jezdím na klistru," přála si před odjezdem za oceán. Na startu bylo minus dvanáct, zářilo mrazivé slunce. Svázala si černé cůpky červenou stužkou a vyrazila na trať. Jela znamenitě, cílovou čáru proťala s druhým časem za Finkou Riihivuriovou.
Ale čekalo se na favoritky. Předstihla ji už jen zkušená Sovětka Smetaninová. To bylo slávy! Přitom Jeriová závodila lehce nemocná.
A štafetu pak dotáhla ještě ke čtvrtému místu. Odměna? "Nic jsem si nepřivezla. Ceny byly horentní a my se do města dostaly jen jednou," říkala po návratu.
V Americe započala její výstavní bilance, která čítá 8 triumfů ve Světovém poháru, dvakrát celkově 3. místo v seriálu, k tomu další bronz z mistrovství světa.
Na pětce – ještě se pořád jezdívalo jen klasicky – bývala jistotou. Obhajoba v Sarajevu se čekala, zklamání z úvodní desítky ji jen oddálilo.
"Nežily jsme zrovna v příjemné atmosféře," říkala. "Teď jsem medaili získat musela." Trenér Zdeněk Ciller, tvůrce obávaného ženského družstva, dodal: "Kdyby se jelo o tři dny později, dostala by se z útlumu a mohla vyhrát."
Sarajevská ofenziva na Igmanu jí přinesla titul Sportovkyně roku. A taky manžela. "Dvě náhody," vzpomíná Zdeněk Pecka. Při cestě na soustředění do Šibeniku se veslařům ve větru zvrátil přívěs s loděmi do řeky. A tak mohli v klidu sledovat olympijský závod.
Ta druhá? "Pak jsem četl její názory na život ve Stadionu. Líp bych to sám neřekl. Upoutaly mě a napsal jsem jí dopis."
Vzali se a mají dvě dcery. Starší, dvacetiletou Květu atletku-mílařku a mladší Zdenu. Máma je profesorkou tělocviku a zeměpisu na gymnáziu. A včera večer ještě seděla na hodině angličtiny.
 SARAJEVSKÁ SLÁVA. Lyžařka Květa Jeriová se raduje z druhého olympijského bronzu kariéry. |
