Česko proti Česku. Proti sobě dva páry dobrých známých, které společně bojují ve Fed Cupu. Ani trenéři Vydra s Pálou, ani mnozí jejich krajané vlastně nevědí, komu fandit.
Zápas o bronz byl vážně zvláštní. I proto, že Lucie Hradecká před ním do čtvrt na dvě v noci bojovala v mixu a Andrea Hlaváčková do pěti do rána pobíhala po vyšetřeních s poraněným okem.
Strýcová se Šafářovou v pátek nejprve vstřebávaly vlastní porážku od Rusek Makarovové a Vesninové. Pak sledovaly teskný příběh H+H. V hlavách jim však stále zůstávala touha po medaili.
Jaké to bylo rvát se o bronz s krajankami?
Barbora Strýcová: Hrůza.
Lucie Šafářová: Strašně těžké. Byly jsme hodně nervózní a na začátku zápasu to bylo znát. Ale bojovaly jsme a jsme strašně šťastné, že jsme to takhle zvládly.
Těšily jste se na utkání, nebo ne?
BS: Oboje, všechno najednou. Viděly jsme, co se stalo Andree. Je to nešťastné.
LŠ: Přejeme jí, ať se dá dohromady. Jenže musely jsme jít na kurt.
BS: A zapomenout. A hrát si to svoje. Ale je to hrozně těžké. Jen jeden tým mohl získat medaili. Hrozně jsme ji chtěli urvat. Každá z nás byla hrozně nervózní, zápas byl vypjatý a podle toho taky vypadal. Nebyl zrovna nejhezčí.
Nicméně přinesl vám bronzovou odměnu. Překonala vaše představy?
LŠ: Já jsem do rozhovoru pro iDNES před odletem řekla, že jedeme pro medaili. A Bára se na mě podívala stylem: No to by teda bylo jako supr!
Takže Bára nevěděla, co ve vás vězí? Nerozumí tenisu?
BS: No jo, já jsem totální laik!
LŠ: Myslím, že nám pořád ještě nedochází, co se stalo. Takhle vypadá splněný sen.
Jaký byl první moment po proměněném mečbolu?
BS: Já neveděla, co mám dělat. Mám se radovat? Nemám se radovat? Na druhé straně jsou Češky... A pak si zase říkám: „Proč bych se nemohla radovat? Vždyť jsme to vyhrály!“
LŠ: Byla to hrozně hloupá situace.
BS: Tak to bylo takové smíšené. Ale po podání rukou jsme si na kurtu zaskákaly.
Kdy jste po cestě za medailí zabředly do největší krize?
LŠ: Asi ve druhém setu s Vinciovou a Erraniovou.
BS: Jo. Jak jsme prohrávaly 4:6, 0:3, to už bylo hodně nahnutý. A pak mě mrzelo i semifinále proti Ruskám. Bylo fakt kvalitní, trvalo dvě a čtvrt hodiny. Škoda. Ale pořád jsme měly strašnou motivaci tu medaili získat.
Jak jste se přes ten smutek přenesly?
LŠ: Mrzelo nás to, ale věděly jsme, že se musíme zkoncentrovat na sobotní zápas o třetí místo. Placka byla pořád ve vzduchu a hrozně jsme ji chtěly.
Těšíte se na ni?
Obě: Hrozně moc.
BS: Já se na předávání strašně těším, i když bude až v neděli. Počkám si ráda. (obrací se na tiskového mluvčího a říká: Že to večer oslavíme?)
LŠ: Jen abys na to v neděli viděla! (načež se obě hlasitě rozesmály)
