Zvěčnil záblesky Gretzkého geniality, Jágrovy vlající vlasy či gejzír radosti tryskající z Ovečkina.
V NHL fotil skoro pět tisíc mačů. Na svých pátých zimních hrách v Koreji v pátek zvládl svůj už 209. olympijský zápas.
V necelých třiašedesáti často cítí bolest v bedrech a v dobrém rozmaru si stěžuje, že v tiskovém středisku v Kangnungu mu pořád někdo zabírá jeho místo hned vedle skříněk. Přesto jej povolání stále baví.
Vypadáte docela křehce. Jak se kariéra podepsala na vaší tělesné schránce?
Čím jsem starší, tím víc mi dává zabrat vláčet na zádech všechno vybavení, tahat ho po schodech. Čím dál častěji si říkám: Tahle práce není pro starý. Posledních třináct let jsem u agentury Getty Images, která mi pomůže s transportem nebo montáží přístrojů na dálkové ovládání, za což jsem vděčný.
Pořád sníte o snímku, který se vám dosud nepovedlo ulovit?
Ne. Moje kariéra je naplněna. Ale chci u ní zůstat. Jsem na ní svým způsobem závislý. Golfisté říkají: Jedna povedená rána vás naláká, abyste přišel i druhý den. Mám to podobně s hokejovou fotografií.
Na které snímky jste nejvíc pyšný?
Ze svých raných let si vybavuju černobílou fotku dvou superhvězd. Dennis Potvin trefuje klasickým bodyčekem Guye Lafleura. Už mnohokrát byla publikována. Při jejím pořízení jsem měl kus začátečnického štěstí. Je vzácná i proto, že tenhle zákrok už se při hokeji vyskytuje spíš výjimečně.
A dál?
Časopis TIME mě v roce 1981 vyslal na zápas, v němž Gretzky překonal střelecký rekord Phila Esposita. Snímek gólu číslo 77 byl použit víc než třicetkrát.
Vídám vaše jméno pod kouzelnými momentkami focenými z branky. Jak je pořizujete?
Přístroj se širokoúhlým objektivem zvaným rybí oko zabalený v ochranné krabici připevníme do středu brankové konstrukce. Ovládám ho dálkově z jakéhokoliv místa v hale. Kdykoliv se něco děje okolo brankoviště, zmáčknu knoflík a výsledkem je čtrnáct záběrů za vteřinu.
Často se tak zrodí velmi přitažlivé obrazy, že?
Ano. Fanoušci je milují, jsou žádané do různých knih. Pro mě představují trochu klišé – brankář leží, puk klouže za čáru, hráči oslavují... Ale u lidí jsou velice populární.
Crosby starts off the scoring last night #WorldCupOfHockey https://t.co/VM9pvpT8tJ
Fotil jste Gretzkého, když po svém posledním utkání na jaře 1999 v Madison Square Garden obřadně věšel brusli na hřebík?
To bylo zajímavé! Tehdy jsem se svými kolegy pracoval pro New York Rangers, takže nás v hale bylo asi šest. Řekli nám, že kdo chce mít tenhle snímek, musí se dostavit do kabiny deset minut před koncem třetí třetiny.
Co vy? Zůstal jste v aréně na prodloužení, které rozhodl Jaromír Jágr z Pittsburghu, nebo jste čekal v zákulisí?
Poslal jsem do šatny dva lidi a snažil se zachytit všechno, co se dělo na ledě, včetně Wayneovy rozlučkové jízdy s ostatními hráči. Bohužel jsem nemohl být na obou místech.
S Gretzkým vás pojí vřelý vztah. Napsal předmluvu k vaší knize. Kdy jste ho potkal poprvé?
Nejsem si jistý. Ale fotil jsem rozhovor, který poskytoval v montrealském Foru někdy v roce 1978. Pořídil jsem mnoho jeho portrétů. Byl děsně hubený. Dodnes obdivuju kluky, kteří mají podobnou postavu jako já, nevypadají na gladiátory z NHL, a přesto v ní válí.
Jak je pro vás kamarádství s Gretzkým cenné?
Nesmírně. Blízký je mi ještě bývalý brankář Martin Brodeur, jehož jsem poznal přes jeho otce Denise, dalšího hokejového fotografa. Jinak se s hráči z profesionálních důvodů nepřátelím. Wayneův agent Mike Barnett mi pomáhal při práci, já se jim to snažil oplácet. Teď pravidelně fotím jeho dobročinný podnik Gretzky Fantasy Camp. Posedíme a vyprávíme si příběhy.
Podělíte se o nějaký?
Nevím, který můžu zveřejnit.
Nebojte se, Gretzky si ho v češtině nepřečte.
(směje se) Možná vám spíš povím, že ho provází zvláštní aura. Když v Bílém domě při setkání s vítězem Stanley Cupu vstoupí do sálu prezident USA, rázem se v něm změní atmosféra. Wayne má stejné kouzlo. Má na lidi obrovský vliv díky své výjimečné obyčejnosti a nefalšovanosti. Zvlášť ke svým blízkým je velmi vřelý.
Co vás napadne, když slyšíte, že jste Waynem Gretzkým mezi fotografy?
Velice mi to lichotí. Naše kariéry začaly zhruba ve stejnou dobu, jen já jsem měl štěstí, že jsem mohl zůstat déle. Teď mu ovšem ještě lépe rozumím, proč kvůli fyzické bolesti odešel do penze.
Když je řeč o bolesti... Jaký byl váš nejzávažnější pracovní úraz?
Prostor pro fotografy byl kdysi v Madison Square Garden dost těsný, puky na nás svištěly ze všech stran. Jednou mi Bryan Maxwell z Minnesoty golfákem zlomil dvě žebra. Jindy jsem dostal přímo do břicha, s vyraženým dechem ležel na zádech a díval se na krásný strop v MSG. Přes mantinel se nade mne naklonili čároví rozhodčí a jeden povídá: Zkus si prdnout. Když to dokážeš, jsi v pohodě.
#NYRvsANA - Moore flying home for the holidays https://t.co/jIL95ck66S
Ještě nějaká podobná příhoda?
V Nassau Coliseu kdosi vypálil do sítě nad plexisklem a kotouč mi zvýšky spadl na hlavu. Roztrhl mi kůži nad čelem a krev se mi řinula na tvář. Obarvila mi i vlasy a diváci začali křičet. Úraz vypadal strašněji, než jaký ve skutečnosti byl. Vyběhl jsem do chodby, kde se mě ujali lékaři a zašili mě rovnou v kabině Islanders. Brankář Rick DiPietro, který byl jako obvykle zraněný, jenom kroutil hlavou. Vypadal jsem jako postava z nějakého hororu. Obličej špinavý od krve, vlasy taky. Lidi na mě zírali... Když jsem pak přišel mezi kolegy, všichni si mě hned začali fotit.
Tvrdíte, že při práci musíte být nestranný. Jak je pro vás obtížné nefandit?
Už dávno jsem si uvědomil, že tohle zaměstnání není pro fanoušky. Když dorazím na zápas, soustředím se, oprostím se od emocí, zklidním se a vybavuju si zvyky hráčů, na které jsem přijel. Znám jejich uvažování a kličky, díky čemuž je můžu snáz sledovat.
Nač jste si při focení dával pozor u Gretzkého?
S ním to bylo nesmírně těžké, protože do jeho myšlení nešlo proniknout. Na ledě se choval tak nevyzpytatelně, že mi nezbylo než jej objektivem zuřivě pronásledovat.
U Lemieuxe?
Mariovy manévry se daly snáz odhadnout, poněvadž měl mnohem víc síly. Když našlápl, nabral obrovskou rychlost, jako teď třeba Connor McDavid. Musel jsem se pekelně soustředit, abych s ním držel krok.
U Ovečkina?
Víme, že Alex pálí z levého křídla, že? Proto zaujímám pozici v protějším rohu, aby střílel mým směrem. Nebo se stavím právě za levý mantinel, protože on se po gólu zpravidla otočí a oslavuje.
U Jágra?
Na něm mě fascinovaly vlající vlasy, když pádil po kluzišti. A pak jeho nakažlivý smích. Pozoroval jsem ho, jak se baví s ostatními hráči nebo s rozhodčími, a najednou se rozesmál tak, že jsem si nemohl pomoct a smál se taky.
Hockey Hot Shot #NYIvsFLA - Jagr vs Greiss https://t.co/o9744otGye
A co brankář Dominik Hašek?
Na něj se vždycky vyplatilo zaostřit. Pokaždé předvedl něco neobvyklého.
Kdo je vaším oblíbencem tady na olympiádě?
Nejlépe znám Kovalčuka s Dacjukem, který pořád zůstává kouzelníkem, jakého znají hlavně detroitští fanoušci. Na Kovalčukovi se mi líbí ladný skluz, stylová střela a podobně nadšená oslava jako u Ovečkina. Když dá gól, jsem si jistý, že budu mít bezva fotku.
Stěžoval si někdo na váš snímek? Třeba na grimasu či pózu, v níž jste kohosi zachytil?
Zrovna nedávno mě potkal Bryan Trottier a povídá: „Hej, víš, že jsme my dva zase slavní?“ Já mu říkám: „O čem to mluvíš?“ Bryan mi připomněl, jak mi jednou do objektivu z legrace ukázal dva prostředníky, když jsme připravovali týmovou fotografii New York Islanders. Momentku jsem uložil do archivu, který převzaly Getty Images. A teď ji v něm někdo objevil a pověsil na internet. Bryan mi s odstupem vyprávěl, že za své gesto dostal od šéfů Islanders pořádný kartáč. A teď o něm najednou slýchá znova.
